»Hu-tsin?« ptal se student šeptem.
»Jsem to já zcela ubohý!« odpověděl tázaný rovněž tiše.
»Jak dlouho jste zde?«
»Teprve malou chvíli.«
»Obešel jste celou zahradu?«
»Ne. Myslil jsem, že by Wing-kan mohl státi vedle za zdí a naslouchati. Nesmí přece zvěděti, že jsem zde.«
»Dobře tak! A nástroje?«
»Leží vedle mne. Co uděláme teď, vznešený veliteli?«
»Vy dva stoupnete si za tento tisový keř. Je možná, že sem přijde Wing-kan a přesvědčí se, že nikdo není v zahradě. Učiní tak dle vší pravděpodobnosti. Prohlédnu zahradu a vrátím se brzy.«
Zul své boty a odplížil se. Kráčeje krok za krokem snažil se tmu očima proniknouti. Prošel již kolem dvou stran zahrady, aniž by spozoroval něco nápadného. Třetí stranu tvořila zeď, jež oddělovala zahradu jednoho klenotníka od zahrady druhého. Kráčeje tu zvolna ku předu, zavadil nohou, na štěstí jenom zlehka, o něco tvrdého, co leželo tu na zemi. Shýbl se, aby předmět omakal. Byla to motyka, rýč a lopata, jež ležely tu vedle sebe a na sobě.
Tyto nástroje dopravil sem patrně Wing-kan; nebylo to ani jinak možno. Snad byl ještě na blízku.
Degenfeld se shýbl a naslouchal. Namáhal své oči co nejvíce, nemohl však nic slyšeti ani viděti.
