»Teď bude čas,« pravil Degenfeld. » Máš svůj nůž?«
»Ano. Kdo má býti úkladně proboden?«
»Nikdo, než přece je možno, že ho bude zapotřebí. Také revolvery mám u sebe.«
»Jsem také jimi opatřen. Cítím se vůbec jako loupežný rytíř, jenž je hotov vyraziti se spuštěnou uzdou z hradní brány. Jsem skutečně zvědav, jak to dobrodružství skončí.«
»Doufám, že dobře. Pojď!«
Venku očekával je sluha. Dovedl je až k zahradní brance a vrátil se potom. Nastala rychle tma. Na osm kroků nebylo by člověka viděti a za deset minut musilo býti ještě temněji.
»Nyní krade se bůh,« šeptal Bohumír.
»Ano, teď je čas. Doufám, že se krádež povede.«
»Krásné přání!«
»Ale oprávněné. Nepovede-li se lup, jsme nuceni zítra zase se vyplížiti, což bylo by asi obtížnější, protože Tong-tschi bude potom zajisté doma. Pojď ke zdi!«
Šustli se tiše k ní a zůstali nejdříve státi naslouchajíce. Na druhé straně nebylo ničeho slyšeti.
»Teď na druhou stranu, ale zcela tiše!« zašeptal Degenfeld cídiči.
Vyšvihli se vzhůru a spustili se potom zvolna zase dolů. Sotva že se jejich nohy země dotkly, vynořila se vedle nich temná postava.
