Když došli domů, odebrali se do pokoje Methusalemova.
»Ostatní nemají opravdu o tom ničeho zvěděti?« tázal se Bohumír.
»Ne, teď ještě ne.«
»Jejich pomoc byla by nám však za jistých okolností prospěšná.«
»Za jistých okolností ano. Chceme však raději vyčkati, až se dostaví tyto okolnosti.«
»Nevezmeme aspoň našeho Richarda s sebou?«
»Také jeho ne. K němu mám ještě spíše důvěru než k ostatním. Je nad svůj věk obezřelý a rozvážný. To jsme poznali na džunce, kde bychom byli bývali zavražděni, nebýti jeho rychlého, rozvážného a statečného jednání. Jeho matka mi ho však svěřila; je to ještě polohoch a já jsem zodpověděn za všecko, co se s ním stane. Nechci, aby se zbytečně zúčastnil na nějakém nebezpečenství.«
»Pokládáte tu věc za nebezpečnou?«
»Ne, ale dle okolností může se přece státi nebezpečnou. Teď jdi a vyhledej ostatní. Budou se ptáti po mně. Tu jim pověz, že nechci býti vyrušován, protože zamýšlím zapsati si své poznámky. Později se vrátíš. Za čtvrt hodiny bude tma.«
Bohumír odešel. Brzy na to přišel sluha, aby rozsvítil lucernu se stropu visící a se poptal, zda-li »zcela vznešený a velmi starý« má nějaký rozkaz pro něho.
