»Dopadnou-li mne však při tom!«
»Toho musíte se právě vystříhati. Musíte jednati opatrně. Wing-kan nemá ani tušení o tom, že o věci víte. Bude tedy ještě tím méně tušiti, že mu boha přenesete.«
»Samoten jsem však k tomu příliš slabý.«
»Vždyť máte přece ruce, jež vám pomohou.«
»Čí ruce mají to býti? Do takového tajemství nemohu zasvětiti nikoho ze svých lidí.«
»Toho není také zapotřebí. Máte přece nás.«
»Vás? Chtěli byste mi pomoci? Ano, to by bylo dobré! Potom bych se chtěl toho odvážiti!«
»To se rozumí, že vám pomůžeme, a to velice rádi.«
»Jak vám budu vděčným! Ale tu musíte hned u mne zůstati.«
»Proč pak?«
»Později nemůžete ke mně.«
»O přece. Nechť si ulici uzavrou. Vždyť my bydlíme také v ní.«
»V této ulici? Kde to? U koho?«
»Vedle u Tong-tschiho.«
Teď tvářil se klenotník zcela jinak. Pro samé překvapení nepřijal je ani s předepsanou zdvořilostí. A potom byl svou úzkostí tak přes příliš zaměstnán, že nemohl ani přemítati o tom, má-li před sebou vznešené nebo obyčejné lidi.
