»Ne. V mé vlasti není to hanba, vzíti si dceru žebrákovu.«
»Také ne krále žebráků?«
»U nás nejsou králové žebráků.«
»Ne? To je Německo velmi nešťastná země!«
»Kterak to?«
»Protože lidé nemají tam žádného prostředku, aby se zbavili dotěrnosti žebráků.«
»O, máme prostředek velice dobrý, jenž účinkuje mnohem lépe a vydatněji než váš.«
»Jaký?«
»Policii!«
»Co může policie činiti? Nic, zhola nic! Chce-li míti žebrák ode mne almužnu a odepřu mu-li ji, tedy ji na mně vynutí. Zamaže si obličej blátem. Namočí své roucho do výkalů a posadí se před moje dveře, tak že nemohu smradem vydržeti a nikdo ke mně nevejde, aby něco koupil. Nebo vezme do ruky gong a buší do něho tak dlouho, až budu syt tím strašlivým hlukem a dám mu něco. Nebo přivede sem celé hejno jiných žebráků, kteří se budou před mými dveřmi v blátě váleti, maso si noži rozpíchají a budou tak dlouho výti a naříkati, až kolem jdoucí budou mi činiti výčitky pro moji zatvrzelost a pohrozí mi, že ničeho již ode mne nekoupí. Žebrák může obchodníka zničiti.«
»Jenom tady u vás. V mé vlasti nikoli.«
»Co udělá tam s ním policie?«
»Kdyby se choval tak, jak jste vypravoval, tu byl by potrestán.«
»Čím?«
»Zavřeli by ho, nejprve na krátkou dobu, kdyby se to opakovalo, na delší dobu, a kdyby se potom ještě nepolepšil, doživotně.«
