»Tedy malý obchůdek při tom?«
»Ano. Jsou-li příbuzní velice zámožní, tu stává se, že se duchovi jeho hrob znechutí anebo objeví se na něm nějaká vada, o níž neměl dříve ani potuchy. Nemá tu snad dosti pěknou vyhlídku, nebo místo je příliš drsné nebo vlhké, tak že musí v noci mrznouti. Nesnese ostrého průvanu. Snad zřídili na blízku mlýn, jehož klapot ruší jeho klid. Tu zjevuje se potom knězi a posílá ho k pozůstalým, aby mu vyhledali místo sušší, teplejší, bez průvanu a klidnější a dali tam jeho kosti přenésti. Zemřelí, kteří jsou zvláště umínění a citliví, bývají několikrát pohřbíváni, až konečně příbuzní ztratí přece jenom trpělivost a dají mu vzkázati, že ctili a vážili si ho neobyčejně, ale aby dal nyní také jim pokoj a byl rozumnější; že jsou odhodláni nedati za něho již ani li, protože je stál beztoho již víc než dosti.«
»To je veselé!« smál se Bohumír z Bouillonu. »A to se děje skutečně se vší opravdovostí?«
»Zajisté!«
»A jaká urážka spočívala ve slově Tsien?«
»Také veliká. V Číně rozeznávají totiž tři třídy obyvatelstva. První jmenuje se Liang- ctihodná; druhá Tsien- bezcenná, a třetí Man- nemající domova. Toto rozdělení zachovává se velice přísně. Do ctihodné třídy náleží Tsu- šlechta, Nung- rolnictvo, Tsang- kupectvo a obchodnictvo, a konečně Kung- řemeslnictvo. K bezcenné třídě počítá se služebnictvo, herci, zpěváci, tanečníci, hudebníci, trestanci, myči mrtvol a popravčí. Do třídy lidí bez domova náležejí všichni ti, kdož nemají stálého bydliště, putují z jedné provincie do druhé a žijí tudíž hlavně ve veřejných hospodách. Wing-kan patří jako zlatník do třídy ctihodných. Jeho soused
