Všecka nečest a každá čest, jež dostává se potomku, spadá také na jeho předky, kteří bývají potom s ním chváleni nebo tupeni. Místo, kde jsou pohřbeni, je posvátné a bývá pečlivě ošetřováno, dokud je nějaký potomek na živu.«
»Není-li však již žádného?«
»Tu nedbá potom již nikdo na hrob a brzy povalují se kosti po zemi a šlape se po nich. Každý pamatuje právě jenom na své předky; do předků ostatních lidí mu nic není. Jsou tu nádherně zařízené hřbitovy, nikdo není však náboženstvím nucen, aby se dal na nich pohřbívati. Číňanova snaha nese se především za tím, aby po smrti své odpočíval v rodné zemi, nebo dokonce ve své provincii, ve svém okresu. Zda-li bude jeho mrtvola ponechána na hřbitově nebo ve volné půdě, to je mu jedno, jenom když se před tím přesvědčil, že jeho odloučená duše je s dotyčným místem spokojena.«
»Spokojena? Hm! Vždyť nemůže míti nic proti tomu. Co by mohla dělati?«
»Posílá na potomstvo neštěstí za neštěstím a donutí je, aby jí vykázali jiné místo, kde by se jí pohodlněji odpočívalo. To je aspoň mínění Číňanů. Každý si určí, kde chce býti pochován. Zameškal-li to však, tu obrátí se příbuzní na jisté kněze, kteří jsou zběhlí v této důležité záležitosti. Jezdí po zemi, rozumí se, že na útraty příbuzných, prohlížejí místa, jež se jim zdají býti vhodná, a konají s duchem rozmluvu. Označil-li jim místo, tedy se vrátí, aby zpravili o tom pozůstalé a dopravili tam jeho mrtvolu. Rozumí se samo sebou, že duch je tím vybíravější, čím zámožnější je jeho příbuzenstvo a čím více mohou kněžím zaplatiti.«
