dokázati, tedy jste to jedině vy samojediný, jenž může přinésti mou ženu, mé děti a mé jmění, jež jsem zahrabal, protože jsem je při svém útěku nemohl vzíti s sebou!«
»Jak? Své jmění jste zahrabal ? Proč jste je nenechal své paní?«
»Jí byli by je vzali.«
»Ale řekl jste jí přece, kde je ukryto?«
»Ne, ani to jsem nesměl. Byla by mučena a byla by místo jistě vyzradila. Víte, já jsem — — —«
Ačkoli byli úplně sami a nikdo je neposlouchal, nahnul se až k archu studentovu a šeptal mu: »— k smrti odsouzen. Měl jsem neštěstí, že mne postihli mezi povstalci. Co to v Žíně znamená, víte. Byl jsem nevinen jako mladý Kioniao, jako malý vrabec ve hnízdě; ale byl jsem mezi nimi viděn a tak byl jsem ztracen, nezachrání-li mne okamžitý útěk. Zbylo mi sotva tolik času, abych se mohl s rodinou rozloučiti a své zlaté a stříbrné věci zabaliti, abych je potom potají zahrabal. Jenom malou část zlata mohl jsem vzíti s sebou, abych si v cizině založil existenci.«
»Velice zajímavé!« podotkl student. »Mám tedy vykopati poklad?«
»Ano. Vidíte, jak velikou důvěru k vám mám. Vy mne neošidíte. To vím bezpečně.«
»Chraniž Bůh! Co najdu, najdu-li vůbec něco, to obdržíte vy. Ale kde leží poklad? A kde najdu vaši rodinu?«
»Kde se nachází zlato a stříbro, o tom můžete se snadno přesvědčiti, neboť nakreslil jsem podrobný plán, dle něhož potřebujete se jenom říditi, abyste poklad odkryl. Ale kde zastihnete mou ženu a mé děti, to bohužel nevím.«
