»Tedy bezové thé. Ale, mijnheer, to je dvacet sáčků, tedy celá lékárna. Proč pak vlečete s sebou tyto rozličné thee?«
»K vůli svému zdraví. Mám mnoho nemocí.«
Degenfeld vyndal všecky sáčky, až přišel docela dole na náboj a mohl tak obě vystřelené pušky nabíti. To vzpamatovali tlustého úplně. Vyptával se, proč nabíjí jeho pušky a dostal potřebnou odpověď. Jakmile zaslechl, v jak velikém nebezpečí se nacházel, stal se velice čilým. Zabalil sáčky sám zase, aby měl svých sedm věcí pohromadě, a odebral se potom s puškami, sluníkem a torbou do jednoho kouta a prohlásil, že každého koulemi provrtá, kdo by se odvážil na něho třebas jenom zaškarediti.
Nyní šlo o to, přivésti ku vědomí také kapitána a Bohumíra z Bouillonu. Podařilo se to, třebas také jenom velice těžce. Jakmile zaslechli, že pasou po jejich majetku a životě, ihned vystřízlivěli. Ale na jak dlouho, to byla otázka. V tomto okamžiku držela energie jejich těla vzpřímena a oči otevřeny; ale snad nedosáhl jed ještě svého úplného, vlastního účinku; snad začal teprve plnou silou působiti. Tomu musilo býti především jiným vyvarováno. Ale jak a čím? Vždyť nějakého protijedu nebylo zde v kajutě.
První prostředek, jehož lékař užívá, je vracení, káže-li nutnost, použije žaludeční pumpy, aby odstranil jed, jenž se snad ještě nachází v žaludku. Proto radil Degenfeld svým soudruhům, aby podráždili své žaludky mechanickými prostředky ku vracení. To ovšem nijak nestačilo, protože se již opium dostalo do krve. Léků, jichž se obvykle užívá, jako kaffein nebo odvar quaranový, tu nebylo. Roztok tanninu — ah, to přivedlo Methusalema na dobrou myšlenku.
