tedy mně, jenž počítám se k nejvyšší třídě pozemských bytostí, přítomnost ducha, který stojí pode mnou, ve zmatek uvésti?«
Tato logika, proti níž nedovedl ničeho namítali, zarazila Ho-tschanga. Přes to vše našel odpověď, již oděl slovy:
»Ale tento duch byl Wangem!«
»Nyní není ničím více, a vaše proslulé Li-king, kniha, podle níž se máte za všech okolností říditi, nařizuje vám, abyste prokazovali čest každému stavu, kterému okamžitě náleží. Kterak můžete se báti ducha, jenž byl sice Wangem, ale není jím více.«
»Snad má váš lid pravdu, snad náš. Nebudeme se o tom hádati. Ale jelikož byla nám předpověděna tak šťastná plavba, musíme se tomu těšiti, a tuto radost chceme oslaviti večeří, k níž vás co nejuctivěji zveme.«
»Děkujeie vám ! Víme, co nám zdvořilost velí, a prosíme vás tudíž, byste svou večeři sami snědli.«
»Ne rozumíte mi dobře. Míníme své pozvání úplně vážně.«
»Také já to myslím zcela vážně se svým odmítnutím. Kdybych povolil vaší prosbě, tu musili byste nás pokládati za lidi velice nezkušené a nezdvořilé. Vy jste tak zdvořilí, že nás zvete, kterak můžeme býti tak nezdvořilí, abychom vás obtěžovali tím, že vašemu přání vyhovíme!«
Červenomodrý měl dle čínských názorů úplně pravdu. Je možno jen takové pozvání přijati, jež stane se ve vší formě a při němž podá se veliký, barevný, k tomu účelu upravený arch papíru.
