Tato pečeně vystydla zatím. Těch sedm nebo osm velkých kusů, které ležely na talíři, vypadalo velice chutně, skoro jako telecí pečeně s kůrčičkou. Rozumí se, že byla světla zase zahalena, a kněz plížil se, aby se potají přiživil. Jelikož však věci nedůvěřoval a spolehaje na to, že jako zástupce ducha bude musit notně jísti, ve dne ničeho nepožil, vzal si dva kusy, aby špatně nepochodil, kdyby snad duch zase sám si vzíti chtěl.
Tyto dva kusy požil s velikou chutí a poručil potom, aby lucerny zase odkryly. Sotva že dopadla záře z nich na stůl, bylo možno spatřiti, že talíř byl úplně vyprázdněn.
Knězi bylo teskno a úzko, zvláště když zpozoroval povážlivé pohledy, které na něho vrhali lodní důstojníci, do jeho uměleckých kousků zasvěcení. Kusy, jež nechával duch na talíři, byly vždycky pro ně určeny. Nyní musili ovšem míti za to, že byli mediem přelstěni; musili míti za to, že kněz schoval vše, co chybělo, aby to později snědl.
»U všech hromů!« pravil Methusalem polohlasitě. »Tenhle duch místokrálův musil skutečně přes čtyřitisíce let hladověti a žízniti. Vždyť jí a pije jako německý pacholek při mlácení!«
»Je mi ho líto, toho ubohého, milého holečka!« mínil Bohumír z Bouillonu. »Po takovémto požehnaném obědě musí jeho žaludek prasknouti a potom bude konec s jeho dobrou konstitucí.«
»Slyšel jsem ho jísti,« podotkl Richard. »Chroustání a mlaskání bylo zcela zřetelné.«
»Tak?« tázal se tlustý. »Chroupal a mlaskal?«
