sice také za plavby po lodi čínskou řečí, nebyli však dosud tak daleko, aby mohli takovýto obřad sledovati slovo za slovem. Ale Turnerstick a tlustý nerozuměli ani slova. Proto použil Degenfeld nastalé, třebas velice krátké pausy, aby jim tichým hlasem přetlumočil, co slyšel a vysvětlil, co viděli.
Stůl s pískem byl, jakmile otázky a odpovědi začaly, přisunut k obětnímu stolu, tak že zůstaly jenom tři strany volné. Jednu z těchto stran zabraly obě židle, na nichž trůnilo božství moře a duch; na obou ostatních stranách sedělo pět cestujících, a to tak, že mijnheer nacházel se po pravé straně duchově. Tomuto zašeptal, jakmile byly lucerny zatemněny, červenomodrý: »Dejte pozor, mijnheer, bude-li duch píti! Snad to aspoň uslyšíme.«
Po krátké pomlčce sděloval tlustý rovněž tak tichým tonem: »Hij, drinkt, hij drinkt! Ik hooe’t slaarpen — pije, pije! Slyším, jak srká.«
»Je to kněz!«
»Deze vos! Ik word hijm leeren! Ik, wet, wat ik word makenten lišák! Já ho naučím! Vím, co udělám!«
Když byly potom na rozkaz kněze rohožky s luceren zase odstraněny, mohl každý viděti, že duch pil, neboť obsah nádoby se zmenšil.
Nyní tázali se ducha, budou-li míti dobré počasí, bude-li plavba šťastná a udělají-li dobré obchody. Odpovědi dopadly tak šťastně, že kněz cítil se zavázán, aby ducha vyzval, by pojedl kousek koláče na stole ležícího.
Pečivo vypadalo velice chutně a bylo nakrájeno na
