lucernu. Potom usedl tak, že mohl snadno slyšeli jejich rozkazy. Dbal-li o jejich rozmluvu, bylo jim lhostejno, protože se bavili v německé řeči, jíž dle vší pravděpodobnosti zde nikdo nerozuměl.
Konečně přišli námořníci, kteří přinesli nakoupené věci a museli je odnésti do kajuty. Cestující šli ovšem také s nimi. To poskytlo Malajci příležitost, aby se nepozorovaně odebral ke kapitánovi, u něhož se v tomto okamžiku kněz nacházel.
»Nuže,« ptal se kapitán anglicky, »vyzvěděls něco?«
»Velmi mnoho. Znám je nyní tak důkladně, jakobych byl již několik týdnů jejich služebníkem.«
Malajec mluvil nyní velice dobrou americkou angličtinou, kdežto dříve stavěl se vůči cestujícím, jakoby angličtinu toliko lámal.
»Nuže, odkud pocházejí?«
»Čtyři z nich jsou Němci, a ten tlustý je Dutchman, Hollanďan.«
»Bohatí?«
»Dle zdání mají u sebe mnoho peněz.«
»A co jsou? Ten s červenomodrým nosem pravil, že je z nejvyšší šlechty; Adama jmenoval svým praotcem.«
»To věřím. Adam je první člověk, jenž byl stvořen, tedy praotec všech lidí.«
»Tedy mne tento člověk obelhal?«
»Snad je řada jeho předků proslulá. On a jeho dva průvodčí nosí kroj mladých lidí, kteří chtějí se státi v Německu mandariny, tedy Kuan-fu.«
