»Zdá se tomu býti vskutku tak!« přisvědčil Bohumír z Bouillonu. »Spozorovali snad náš příchod a chtějí nás nyní poctíti přátelským zákuskem? Takovou diplomatickou obratnost byl bych u těchto synů středu nikdy nehledal!«
»Počkat!« smál se Methusalem. »Tyto lahůdky nejsou na žádný pád pro nás.«
»Potom může tyto děti copy zase čert vzíti.«
Ukázalo se, že Methusalem měl pravdu, neboť tito čtyři Číňané tvářili se velice udiveně, když spatřili cizince. Donesli stůl až mezi prostřední a zadní stěžeň, postavili jej tam a odstranili se co nejspěšněji, patrně proto, aby ohlásili přítomnost Evropanů.
Hned na to vystoupili z těchže dveří dva mužové, kteří blížili se volnými a důstojnými kroky. Oba byli dlouzí a hubení. Měli na sobě obyčejný čínský kroj, bez odznaků literárního nebo vojenského důstojenství a měli lýčené klobouky se širokým okrajem na hlavě kolkolem do kola ostříhané. Jenom na temeni nebyly vlasy odstraněny; visely odtud v podobě copů pod klobouky. Zbraní nebylo viděti; ale přes to vše a ačkoli oba mužové jevili v tomto okamžiku zdvořilý úsměv, měly jejich široké mongolské obličeje výraz, jenž nedal souditi na zženštilé smýšlení.
Když došli, zůstal jeden státi krok za druhým. Poslednější se uklonil hluboce a pravil dosti dobrou angličtinou: »Vysoce urození páni poctili mou špinavou loď svou skvělou přítomností. Jaké šťastné náhodě děkuji já, nejnehodnější váš sluha, tuto zářivou milost?«
I v obcování se sobě rovnými velí totiž zdvořilost
