přivádějí! Zavěsí-li se tomuto dobrému mijnheerovi na záda nákladní vlak o šedesáti vagonech uhlím naložených, a podrží-li někdo před ním šťavnatou kotlettu, tak vytáhne tryskem celý náklad přes Sv. Gotthard. Inu, jsou na světě lidé, jejichž žaludek je přímo všemohoucí.«
Když dospěl na palubu, podal Methusalemovi především jinýma špičku kaučukové roury a škrtl sirkou, aby tabák zapálil. Pokládal to vůbec za nemožné, aby jeho pán vstoupil na čínskou džunku jako »nekuřák«, aby s jejím majitelem vyjednával o převoz.
Nebylo viděti ani človíčka. Loď zdála se býti jako vymřelá. Také po nějaké vůni z pečeně nebylo čichu, což řimělo tlustého k výkřiku zklamání: »Jsem polekán. Tady se nic nevaří.«
Otáčel svůj nos všemi směry větrné růže a protože neshledal ani stopy po nějaké vůni z pečeně, tedy rozevřel zlostně sluník a zvolal: »Takovéhle chování se mi nelíbí; půjdu opravdu do svého hostince!«
Opravdu chtěl se zase obrátiti ke schodům, dal se však od toho odvrátiti zajímavým pohledem, který se mu naskytl.
Především nebyl to žádný pohled, nýbrž líbezná vůně, jež náhle vnikla do jeho nosu. Vonělo to skutečně pečeným masem, čímž proměnil se žert červenomodrého ve skutečnost. V podpěrné stěně vysoké zadní paluby otevřely se dveře z rohože a vystoupili z nich čtyři Číňané, kteří nesli stůl. Na tomto stálo několik porculánových nádob rozličného tvaru s pečeným masem, koláči, vínem a libovonnými květinami.
»Oběd přichází!« zvolal tlustý, a obličej jeho nabyl přívětivého výrazu.
