Stránka:Ludmila Tesařová - Za kouzelnou branou (BW LQ scan).pdf/96

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Tato stránka byla zkontrolována


V tu chvíli princezna vzpomněla na svého otce a zatoužila po něm: „Kéž bych byla doma, u svého otce!“

Jakmile toto přání vyslovila, splnilo se jí. A když Jan se vrátil s cepem ― nikde princezny neviděl.

Zprvu se polekal, ale pak vzpomněl si, že princezna měla jeho plášť, a že jistě vyslovila přání být doma a tak zmizela mu i s pláštěm. ― Což dělat? Princezna bude doma dříve než on ― nic nevadí ― jen když je vysvobozena. Však on si najde cestu k ní!

* * *

V knížecím hradě a okolí panovala radost k nevypsání! Když princezna jako s nebe spadlá octla se v zahradě před knížetem, tento nechtěl ani věřit svému zraku, až když jej obejmula a líbala, zvolal:

„Slávko, dcerko moje zlatá, tys to jistě? Jak jsi se tak náhle mohla k nám vrátit?“

Vypravování pak konce nebylo. ― Kníže dal rozhlásiti tuto radostnou novinu po vší zemi. Kde kdo se radoval, lidé putovali ke hradu, aby se potěšili pohledem na svoji bílou holubičku ― na nalezenou princeznu. Kníže dal zároveň vyhlásiti, aby princeznin vysvoboditel se přihlásil, že rád dostojí svému slibu ― leč po Janovi nikde ani vidu ani slechu nebylo. Marně čekali na jeho návrat. Když se dlouho nevracel, princezna zesmutněla a naříkala si:

86