Jan pravil: „Však já ji najdu, byť i na konci světa byla ukryta!“
Kníže nabídl mu zbraně i brnění, ale Jan ani jedno ani druhé nepřijal, řka, že spoléhá na svoji sílu. Rozloučil se s knížetem a vydal se na další cestu. ―
Mnoho dní uplynulo. Jan přešel hory, údolí i lesy, o lidské obydlí nezavadil ― až tu jednou s večera v lese ― kde se vzala, tu se vzala ― stojí před ním pěkná mechová chaloupka. Zaklepal na dveře a z chaloupky ozval se přívětivý hlas:
„Zdráv došel! Vítám tě, Jene!“
A hle ― koho to spatřil ― bělovlasého stařečka, jemuž tehdy v bouři daroval svůj plášť a hůl! Stařeček pokročil mu vstříc a s úsměvem pravil:
„Zůstaň u mne přes noc. Tys pomohl mně, já pomohu tobě. Odpočiň si, vezmi chleba, ráno mi povíš, kam se ubíráš!“
Ráno Jan se probudil, hle ― stařeček stojí u něho, usmívá se a povídá:
„Jdeš do světa, chceš vysvobodit princeznu Slávku?“
„Ano, ale jak to víte stařečku?“
„Všecko vím!“ povídá stařeček, „a chci ti pomoci, protože jsem seznal, žes dobrý člověk. Vložím v tvoje ruce velkou moc, neboť vím, že ji jen k dobrému užiješ. Za tvůj plášť dám ti svůj. Vezmeš-li jej na sebe a pomyslíš si: ať jsem tam ― neb tam ― ihned se octneš, kde si přeješ. Za tvou hůl dám ti cep ― udeříš-li jím do země, neb do skály,
