Stránka:Ludmila Tesařová - Za kouzelnou branou (BW LQ scan).pdf/91

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Přejít na: navigace, hledání
Tato stránka byla zkontrolována


Stařeček neměl haleny, jen režnou košili ― byl všecek promoklý a zkřehlý. Potácel se, stromů se chytal, aby jej vítr neporazil. Jan jej pozdravil a povídal:

„Je vám zima, stařečku, což?“

„I ba,“ odpověděl stařeček, „zima až do kostí mi vniká!“

Jan sejmul plášť a dal ho stařečkovi.

„Vezměte si můj plášť,“ povídá, „vy ho spíše potřebujete než já, a moji hůl také si vezměte, opřete se o ni, lépe se vám půjde!“

Stařeček se radostně usmál a ptal se:

„Ty mi daruješ plášť i hůl? Dáš mi to rád a nebudeš toho litovat?“

„Nebudu, stařečku, však jsem mlád, zimy necítím, jsem zdráv, není mi třeba podpírati se cestou!“

„Zaplať Pánbůh,“ děkoval stařeček; zahalil se do pláště, do ruky vzal hůl a rozešli se.

Vítr hvízdal a déšť neustával. Jan si pomyslil:

„Dobře jsem udělal, že jsem dal plášť a hůl stařečkovi ― co by si ubožák počal v takovém zlém povětří!“ V noci se bouře utišila a Jan ztrávil noc v lese šťastně a dobře se mu spalo. Ráno probudil se osvěžen a vydal se na další cestu. ― Byla to cesta daleká! Šel a šel, až přišel na hory ke knížecímu hradu, s jehož věží vlály černé prapory. Kolem bylo tak ticho, že z toho až smutek do srdce zapadal.

81