když tu zahlédla kachňátka v trávě. Ihned si vzpomněla na to, že se hospodyni ztratilo pět kachňátek a volala na ně: „Dlidlidli, lidušky, lidušky, jste naše? Pojďte domů!“
Kachňátka poznala milý hlásek Bětuščin, zvedla se honem a jakoby si požalovat chtěla, že maminku nenašla, volala žalostně „pichpichpich“ a batolila se k Bětušce.
„Má kačátka, ubožátka, jste tu jako sirotečkové, pojďte ke mně, pojďte,“ volala Bětuška. Sedla si na zem a dala je do zástěry na trávu a jakoby jim rozumněla, proč tak naříkají, povídala: „Viďte, moje kačátka, vy nemáte maminku, která by vás chránila a domů přivedla, proto jste zabloudila. Ó, já vím, bez maminky je dětem zle, vždyť já také nemám maminku, ale mám aspoň hodnou babičku, ta mne má ráda. A vy, chudinky, nikoho nemáte, ale já si vás teď vezmu sama na starost, nikdo vás nesmí šidit, moje chudinky, a stýskat se vám také nebude.“
Kachňátka usnula Bětušce v zástěře a ta je donesla až na dvůr a postavila je pak ke žlábku, plnému dobrého tvarohu. Ó je! To si pochutnaly kachničky. Hospodyně se radovala, že jsou doma, a Bětušku pochválila, že je přinesla.
A což když přišla kachňátka mezi husy a slepice ― to bylo vyptávání ― to bylo povídání!
Bětuška splnila co slíbila, starala se o kachňátka, pamatovala na ně včas s jídlem, před cizím
