„Ale toto! Kde bych je viděl, vždyť jsem měl co utíkat, aby mne kamení nezabilo!“
Honza se znovu hlasitě rozesmál. Martin se na něj obořil: „A co ty se pořád směješ? Však ty bys ani tak daleko nedošel, jako já!“
„To nevíš,“ povídá Honza. „Abys věděl, já ti dokážu, že dojdu dál než ty a na ty Krakonošovy poklady se podívám!“
Vstal a hned k mámě. „Mámo,“ povídá, „půjdu do světa, prosím vás, uchystejte mi raneček na cestu.“
„Ale, Honzíčku,“ chlácholila ho matka, „snad to nemyslíš doopravdy?“
„I jen ho nech,“ povídá pantáta, „ať také něco zkusí! Vida, jak se rozkurážil! Ať jen jde, lavice za pecí mu neuteče!“
A tak se milý Honza dostal z domova. Rozloučil se a šel. Když mámu na rozloučenou líbal, slzy vyhrkly mu z očí, přitiskl matičku k sobě a povídá:
„Vy jste mne, maminko, vždycky měla ráda, Pánbůh vám to zaplať! Vy jediná mne znáte! Věřte, že vám nikdy zármutek ani hanbu neudělám!“
Tak Honza s ranečkem v ruce šel do světa. Šel a šel, až také přišel ke skále Krakonošově ― a hle, zas tam byl ten stařeček a naříkal. Honza se u něho zastavil a povídá:
„Proč naříkáte, stařečku?“
A ten si stěžoval: „Hleď, mládenečku, všecky ovce se mi rozběhly po skále a já jich nemohu sehnat, co si počnu? Jsem stár, nohy mne již těžko nesou!“
56
