Byl jeden sedlák a selka. Měli dva syny ― Honzu a Martina. Mladší, Martin, byl parádník ― samá kytka, pentle a žádnou muziku nevynechal, ale do práce nehnal se tuze. Starší ― Hozna ― byl silák, a rád si po práci poležel za pecí. Pro svou milou mámu byl by život dal, jak ji měl rád! Často sedával s ní v létě po lipou před chalupou a proto se mu hoši ve vsi smávali, že se drží sukně maminčiny, ale to ho netrápilo. Však matka měla ho také ráda a vždy se ho zastávala, tupil-li ho někdo a spílal-li mu hloupých Honzů.
Jednoho dne vzpomněl si Martin, že by se rád podíval do světa.
„Proč ne?“ povídá pantáta, „na škodu ti to být nemůže.“
Sebral se tedy milý Martin, vyšňořený jako panenka, do ruky vzal hůl, do druhé ranec plný buchet a jitrnic a šel do světa. Šel a šel kolik dní, až přišel k velkému lesu, za nímž vypínala se veliká skála.
52
