věř mi, hned bych trochu hrachu usypala ― však to není žádná vzácnost. Nevídáno, hrách! Beztoho ho nerada jím. Půjč mi klíček, otevru si košíček.“
„Ne, Lenko, babička přikázala, abychom košíčky neotvíraly, až doma. Odpočineme si a pak se ti nebude košíček zdát tak těžký.“
Lenka byla by ho nejraději nechala někde ležet, ale přece styděla se prozradil tak zase svou lenivost. Pojednou vesele si poskočila. Připadla na jinou myšlenku, jak si od hrachu pomůže, aniž by košíček otevřela. Udělala dřívkem do dna košíčku dírku, co by tak dva prsty prostrčila ― a teď, kdykoli v chůzi košíčkem zatřásla, vypadlo několik hrášků. A tak jí ubývalo tíže z košíčku a ona brzy přestala naříkati, protože než došly domů měla košíček prázdný.
Dováděla cestou, běhala byla veselá. Svým nápadem se však nepochlubila ― zůstávala pozadu, aby Marta nic nezpozorovala.
Když přišly domů, maminka je s radostí přivítala. Marta postavila košíček na stůl a pravila: „Podívej se, maminko, dostaly jsme každá výslužku, neseme ti hrách, abys si pochutnala.“
Otevřela košíček ― a hle, jaký div! Místo obyčejného hrachu měla tam zlatý hrách! Třpytil se, až zrak přecházel! Zaradovala se a honem sáhla po košíčku Lenčině.
Lenka držela pevně svůj košíček a hlasitě plakala. „Ach, co jsem to udělala,“ naříkala, „můj košíček je prázdný!“
50
