Stránka:Ludmila Tesařová - Za kouzelnou branou (BW LQ scan).pdf/52

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Tato stránka byla zkontrolována


Slepička rychle přisvědčila, že ano.

Hned druhého dne ráno vydala se Marta na cestu a když viděla, že maminka pláče, vzala ji kolem krku, líbala a těšila jí:

„Neplač, má zlatá maminko, však dá Pánbůh, že se obě k tobě brzy navrátíme!“

Slepička ― černá chocholička vedla ji touž cestou, jako Lenku. Třetího dne k večeru zastavila se slepička před mechovou chaloupkou v lese.

Marta zaklepala. Babička otevřela dveře a ptala se jí: „Čeho si přeješ?“

„Babičko, pěkně vás prosím,“ řekla Marta, „viděla jste mou sestřičku Lenku?

„Viděla,“ řekla babička.

„Sloužila u vás?“ „Sloužila,“ přisvědčila babička.

„A kde je nyní, babičko?“

„To ti nemohu říci,“ odpověděla babička, „budeš-li mi však dobře sloužiti, i toho se dovíš!“

„Děkuji vám, babičko, budu vám sloužiti ráda, jak nejlépe umím.“

Od toho večera zůstala Marta v mechové chaloupce i se slepičkou.

Ráno poručila jí babička, aby v chaloupce uklidila, oheň rozdělala a oběd uvařila. Než odešla, ukázala na černé dveře a pravila: „Těchto dveří neotvírej, ať se děje cokoliv!“ Marta poslechla. Uklidila, oběd uvařila, vše měla včas hotovo. Babička byla s ní spokojena.

Jednoho večera usínala Marta a tu v polospánku zaslechla nářek a pláč. Zdálo se jí, že poznává Len-

46