Slepička rychle přisvědčila, že ano.
Hned druhého dne ráno vydala se Marta na cestu a když viděla, že maminka pláče, vzala ji kolem krku, líbala a těšila jí:
„Neplač, má zlatá maminko, však dá Pánbůh, že se obě k tobě brzy navrátíme!“
Slepička ― černá chocholička vedla ji touž cestou, jako Lenku. Třetího dne k večeru zastavila se slepička před mechovou chaloupkou v lese.
Marta zaklepala. Babička otevřela dveře a ptala se jí: „Čeho si přeješ?“
„Babičko, pěkně vás prosím,“ řekla Marta, „viděla jste mou sestřičku Lenku?
„Viděla,“ řekla babička.
„Sloužila u vás?“ „Sloužila,“ přisvědčila babička.
„A kde je nyní, babičko?“
„To ti nemohu říci,“ odpověděla babička, „budeš-li mi však dobře sloužiti, i toho se dovíš!“
„Děkuji vám, babičko, budu vám sloužiti ráda, jak nejlépe umím.“
Od toho večera zůstala Marta v mechové chaloupce i se slepičkou.
Ráno poručila jí babička, aby v chaloupce uklidila, oheň rozdělala a oběd uvařila. Než odešla, ukázala na černé dveře a pravila: „Těchto dveří neotvírej, ať se děje cokoliv!“ Marta poslechla. Uklidila, oběd uvařila, vše měla včas hotovo. Babička byla s ní spokojena.
Jednoho večera usínala Marta a tu v polospánku zaslechla nářek a pláč. Zdálo se jí, že poznává Len-
46