pranic divila, kdyby věděla, co si Lenka myslí. Na práci ona při tom nevzpomněla ― naopak! Napadlo jí, to že asi jistě slepička chocholička povede jí k nějakému skrytému pokladu v zemi. Ona pak zaťuká, zem se otevře a ona nabéře si zlata plný klín. Nakoupí si šatů, jídla a nebude již nikdy nic a nic dělati a bude se jen dobře mít.
Marta ráda jí ustoupila. A tak druhého dne vydala se Lenka do světa za slepičkou ― černou chocholičkou.
Slepička vedla ji lesem. Třetího dne k večeru přišly k mechové chaloupce. Před tou slepička ― černá chocholička se zastavila a Lenka na dveře zaklepala. Dveře se otevřely, z nich vyšla babička.
„Co chceš?“ ptala se.
„Hledám službu,“ řekla Lenka.
„Zůstaň u mne, zkusím co umíš.“ Babička pobídla Lenku, aby s ní do chaloupky vešla.
Ráno poručila Lence, aby světničku čistě zametla a uklidila, pak aby oheň rozdělala a oběd uvařila. V jednom koutě světničky byly černé dveře. Babička ukázala na ně a řekla:
„Těchto dveří nikdy neotvírej, pamatuj si to dobře!“ a odešla.
Sotva za babičkou dveře se zavřely, přiskočila Lenka k černým dveřím. Prohlížela je zvědavě, klíčovou dirkou se dívala kam asi vedou? Tam jistě je ten poklad ukryt! Na ně sáhnout přece se bála. Zvědavost její tak ji od práce zdržela, že v poled-
