ke skalám, kdež mu pojednou králíci s očí zmizeli. Rozhrnul křoví, by se rozhlédl a tu uzřel před sebou skřítky. Ve vysokém mechu mezi nízkými smrčky bylo několik krásných červených muchomůrek, na nichž seděli někteří skřítkové jako na sedátku, jeden houpal se na větvi nízkého smrčku a ostatní točili se a tancovali kolem velké muchomůrky stojící uprostřed, na níž jako na stolku narovnány byly červené jahody, maliny a borůvky.
Když se skřítkové dost vytancovali, dali se s chutí do ovoce ― to byla asi jejich večeře. Pak jeden z ních zatleskal rukama a hned přihopkovalo sedm bílých králíčků. Skřítkové na ně usedli a teď začal rej. Jako o závod běhali králíčkové mezi stromky kolem skály.
Udivený Vašíček až doposud neodvážil se pohnouti se, když však zcela určitě poznal své králíčky, vyskočil ze svého úkrytu a zavolal na ně.
Tu jako když kouzelným proutkem švihne ― vše zmizelo.
Vašíček nevěděl nyní, víděl-li to opravdu, či se mu to jenom zdálo? Čekal chvíli a když se nic nehnulo, jal se prositi; „Ach, pěkně vás prosím, milí skřítkové, vraťte mi mé králíčky!“
Než se nadál, obklopili jej skřítkové a volali vesele: „Pěkně tě vítáme, Vašíčku! Nehněvej se na nás, že jsme si tvé králíčky vypůjčili. Však jsme věděli, že sem přijdeš, poslali jsme ti králíčky naproti, by tě sem přivedli až k nám!“
