Jakmile to řekl ostatním, rychle sedl každý na jednoho z králíčků jako na koně a v minutce byli králíci i skřítkové ti tam! ― ―
Druhého dne ráno napadlo kmotru Váňovi podívat se do kůlny na králíky. Jak se ulekl, když našel kůlnu prázdnou! A brzy našel otvor, kudy králíci do polí utekli.
Zavolal Vašíčka a bylo zle. Rozhněvaný kmotr přičítal všechnu vinu Vašíčkovi, jemuž králíky dal na starost. Již ― chtěl Vašíček povědět, jak se to asi stalo, ale včas vzpomněl si na slib daný skřítkům ― raděj tedy snášel hněv kmotrův a mlčel. Kmotr Váňa řekl posléze: „Tvou vinou se králíci ztratili, jdi je hledat, nenajdeš-li jich, škodu mi zaplatíš, nebo tě ze služby vyženu!“
Vašíček vyběhl z chalupy a pln úzkosti hledal v polích, na zahradě, leč vše hledání bylo marno ― po králících nikde ani stopy nenašel. Hledal je celý den, žalostně plakal a volal: „Moji bílí králíčkové, kde jste?“ A tak chodil, až se dostal k večeru do lesa. Slunce zapadlo, tmělo se již a tu pojednou před Vašíčkem v křoví kmitlo se něco bílého.
„Snad je to náš králíček,“ zaradoval se hoch a pátral vůkol, zahlédne-li ho ještě jednou.
A vida ― tu napravo zase kmitl se jeden a za ním druhý, třetí! Dojista jsou to hledaní králíčkové. Volal je, lákal k sobě, ale králíčkové jako by chtěli, aby on za nimi šel, vyčkali až se přiblíží a zase odskočili dál do lesa. Vašíček nespustil je s očí. Prodíral se křovím za nimi, až se tak dostal
38
