své jídlo jim dal, aby hladu neměli, staral se o ně, ovoce jim nanosil a opravdu ani slovem ničeho nevyzradil.
Kmotrovi a kmotře nebylo nápadno, že stále v kůlně vězí, věděli, že tam má králíky ― a tak bylo vše dobře.
U večer, když slunce zapadlo a v chalupě vše utichlo, vešel Vašíček tiše do kůlny, odstrčil prkénko ve stěně, k polím obrácené, zavolal skřítky a řekl jim, tudy že mohou nepozorovaně do lesa odejít.
Skřítkové pěkně mu poděkovali za jeho pomoc a připamatovali mu, aby splnil co slíbil, aby jich nevyzrazoval ― děj se co děj!
„Buďte bez starosti,“ řekl Vašíček, „co jsem vám slíbil, splním rád! Ještě chvilinku tu počkejte, hle, lidé jsou na poli, mohli by vás zahlédnouti. S Bohem, milí skřítkové, šťastnou cestu! Musím se vrátit do světnice, kmotra by mne hledala.“
„S Bohem, Vašíčku ― a na shledanou!“ volali skřítkové, ale toho již Vašíček neslyšel ― zaslechl hlas kmotrův a rychle vyběhl z kůlny. Závora na dveřích klapla a již bylo ticho ― tichoučko. ―
Sotva se zavřely dveře u sednice za Vašíčkem, skřítkové v kůlně odšoupli přepážku, za níž byli králíci a skokem byli mezi nimi.
Kupodivu, králíci pranic se jich nebáli a hráli si s nimi. Po chvilce šel jeden ze skřítků podívat se skulinou do polí, jsou-li tam ještě lidé. Nebylo tam již ani živé dušičky.
