jsou zvířata! ― a těch se přece bát nebudeme. Pojďte, podíváme se tam.“ Pokročil tiše k přepážce z prken, nahlédl skulinou a zvolal: „Vždyť jsem to povídal. Sedm bílých králíčků je tam a jak si pochutnávají na ovsu ― těm je dobře!“
I ostatní skřítkové přistoupili blíž a dívali se na králíky.
„Pravdu máš, těm je dobře,“ povídal jeden, „ale nám je zle. Kamarádi, já mám hlad, a není čím ho zahnat!“
Ostatní skřítkové smutně pokyvovali hlavou. Vtom bylo slyšet kroky z venčí ― na dveřích klapla závora. Skokem byli skřítkové za trakařem. Dveře se otevřely a do kůlny vešel Vašíček, byl to sirotek, který byl pasákem u kmotra Váni. V jedné ruce nesl velký krajíc chleba, tlustě namazaný tvarohem, v druhé nesl ošatku s ovsem. Chléb položil si na trávu a šel dát oves králíčkům. Vašíček je měl na starosti a měl je tuze rád. Vlezl k nim za přepážku, sedl k nim na zemi, hladil je a králíci vyskakovali mu na klín a k němu se tulili.
„Pečkejte,“ povídá Vašíček, „ještě vám dám trochu trávy pro pochoutku.“ Nabral do hrstí trávy s trakaře a hodil ji králíkům.
„Tak ― a teď já se také nasnídám,“ řekl. Usadil se na trávu a pustil se chutě do mazaného krajíce. A jak si tak pochutnává, slyší ― „Pst! pst! dej nám také kousek!“
Vtom již vynořily se z trávy hlavičky skřítků. Vašíček tak se ulekl, že málem byl by upustil chléb.
