prut a udělal z něho píšťalku. Podal ji Štěpánovi a řekl: „Dobře ji opatruj! Kdyby tě do zahrady Růžové královny vpustiti nechtěli, pak na píšťalku zahrej!“
Štěpán poděkoval stařečkovi a vydal se na další cestu. Dlouho ― dlouho chodil, než přešel devět vrchů. Ale konečně je přešel a dostal se do devátého údolí, odkud vanula mu vstříc líbezná, sladká vůně růží. ― A než se nadál, stál před zahradou, obehnanou zlatým plotem, porostlým planými růžemi. Větve růží pnuly se do výše a keře byly tak husté, že nebylo jediné skuliny, kudy by Štěpán do vnitř zahrady nahlédnouti mohl. Obcházel plot a přišel k zavřené zlaté bráně, již zdobily tři oblouky z růží bílých, červených a žlutých.
Štěpán zabušil na bránu a čekal, otevře-li se. Leč brána zůstala zavřena a za ní ozval se tenounký hlásek zpívající:
„Já jsem rytíř Tulipánek ― aj ― aj ― aj!
hlídám krásnou zahrádečku jako ráj.
Já jsem rytíř Tulipánek ― bim ― bam ― bim,
do zahrady nikoho já nepustím!“
Štěpán klepal poznovu ― prosil ― vše marno! Rytíř Tulipánek, který za branou měl stráž, jej nevpustil.
Tu vzpomněl si Štěpán na radu stařečkovu, vyňal píšťalku, kterou od něho dostal a jal se na ni hráti.
A kupodivu! Píšťalka hrála, jakoby na sta ptačích hlásků v ní bylo ukryto! Mezitím co hrál, ozvali se v zahradě ptáčkové a houfem slétali se
