A tu teprve král s královnou se vzpamatovali.
Král zvolal: „Díky Bohu! Dceruška naše bude zdráva. Dojista nalezne se mezi našimi přáteli člověk nám oddaný, kterýž nám službu tuto prokáže.“
Hned dal král svolati do zámku rytíře a pány i pověděl jim, co řekla stařena.
Leč žádný z rytířů a pánů neměl chuti za pouhé „Zaplať Pánbůh“ vydati se na neznámou cestu pro ptáka Zlatohlava. Jeden po druhém vytráceli se nepozorovaně odtud, až zbyl jen zcela nepatrný počet rytířů a ti ujišťovali sice krále svou oddaností, ale určitě ničeho vykonati neslíbili. Dříve prý si vše doma rozmyslí. ― Marně však čekal na ně král ― nepřišli již.
Novina ta brzy rozhlásila se po celém městě. Lidé stáli na ulicích a živě o ní rokovali. Nedaleko zámku, kde právě byl hovor nejživější, zastavil se Štěpán, venkovský hoch, který ubíral se tudy do světa na zkušenou a vyslechl vše.
„To jsou pěkní přátelé,“ pomyslil si v duchu.
V té chvíli otevřela se zámecká brána, z níž vycházel královský průvod. V nádherných nosítkách seděla královna s princeznou Růženkou. Štěpánovi sevřelo se srdce lítostí, když viděl žalem sklíčené líce královny. A což teprve, když podíval se na princeznu Růženku! Krásná, něžná jako bílý kvítek, spočívala hlavinka její ― jako bez života ― na rameni královny.
Štěpán neubránil se slzám. „Ubohá, krásná princezna, ubohá matička její,“ zvolal. Vzpomněl si v tu
