Stránka:Ludmila Tesařová - Za kouzelnou branou (BW LQ scan).pdf/25

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Tato stránka byla zkontrolována


Děvčátko tichým, pláčem přerývaným hlasem odpovědělo: „Je to můj první výdělek; dostala jsem ho za to, že pasu husy. Já jsem se tolik těšila na to, jakou radost udělám mamince, až jí ho dám!“

„Ubožátko,“ řekl Jan, „jak rád bych ti pomohl a tvou ztrátu ti nahradil ― leč sám nemám peněz.“

Zatím přiblížil se též Petr. Jan obrátil se rychle k němu. „Petře, pomoz! Máš-li stříbrný peníz, daruj ho děvčátku!“

Leč Petr též neměl ani haléře. Křesadlo k rozdělání ohníčku, jímž by posvítili, neměli též. A tak tu stáli oba v rozpacích nemohouce děvčátku pomoci, ani je upokojiti.

Petr těšil dítě: „Neplač, jdi domů, dceruško, pomůžeme ti označiti toto místo, vrať se sem ráno, pak peníz spíše nalezneš.“

Ale děvčátko nechtělo odejíti. Znovu schýlilo hlavu k zemi a nový proud slzí jeho skrápěl mech i trávu.

Petr vida, že marné jsou jeho domluvy, odcházel. Jan, jemuž tichý dětský žal srdce rozrýval, vzdychl polohlasitě: „O kdyby to věděl Pán Ježíš, jistě by pomohl!“

Petr zaslechl jeho slova i řekl: „Snad bys, Jene, nebudil Mistra pro tuto nepatrnou dětskou nehodu? Sám víš, jak unaven je dnes!“

„Vím, vím,“ zašeptal Jan, „ale jest mi tolik líto dítěte. Vím též, že kdybych jej probudil, prominul by mi to a pomohl by jistě rád!“

21