„Ach, že jsme neposlechli husí rady,“ naříkal zajíček.
Kohoutek, ač sám měl strachu dost, těšil zajíčka. „Nářek nám nepomůže, musíme hledět nějak odtud vyváznout.“
Kohoutek i zajíček obešli uvnitř celou kůlnu a tu objevili mezi prkennou stěnou a zemí skulinu. Kohoutek povídá: „Škoda, že není větší, tudy bychom mohli utéci do polí.“
„O to je nejmenší starost, uděláme si tu hnedle průchod,“ radostně řekl zajíček.
Přiskočil a oběma předníma nožkama hrabal do země, že se v kůlně jen prášilo! A vida, za nedlouho byl otvor tak veliký, že zajíček i kohoutek tudy pohodlně proklouznouti mohli. Zajíček vystrčil hlavu ― rozhlédl se kolem a když viděl, že nikoho na blízku není, proklouzl ven a jako šipka uháněl polem, tak že mu kohoutek ani postačit nemohl.
Udýcháni, ale při tom plni radosti nad šťastným vyváznutím z nebezpečí, odpočinuli si na mechu v lese. A tu teprv kohoutek pohřešil vozíček.
„No, jakáž pomoc ― výsluhu tak jako tak jsme žádnou nedostali ― ale co přinesu kuřatům? Inu, musí jim to slepička nějak vymluvit!“
„Proto se nermuť,“ těšil ho zajíček, „přiveď kuřátka do lesa ― hleď, co je tu jahod červených i borůvek.“
Kohoutek okusil jahody a věru, chutnaly mu znamenitě.
