se hřmot. Líbezná vůně pečení pronikala na dvůr. Kohoutkovi sbíhaly se sliny na jazýčku ― ó, to bude dobrota! Odněkud z domku ozval se psí štěkot. Zajíček se zatřásl jako list. „Utecme, kohoutku,“ volal ustrašeně.
A než mu to kohoutek mohl rozmluvit, pádil i s vozíkem, v němž kohoutek seděl, přes dvůr a rovnou do otevřené kůlny.
Kohoutek vyskočil z vozíku, chtěl zajíčka vyplísnit za jeho bázeň ― ale honem zas zobáček zavřel, a zděšeně zahleděl se před sebe. ― Tu na slámě na zemi ležela zaříznutá husa! Ó, to se mu nelíbilo! Přikrčil se i se zajíčkem do koutka a oba čekali, co se bude díti dále.
Netrvalo dlouho, přišla hospodyně pro husu a kohoutek ku svému ustrnutí zcela dobře slyšel, co povídala hospodáři.
„Pantáto, jedné husy budeme mít málo na posvícení, dám na pekáč ještě kohouta.“
„No dej,“ odpověděl hospodář, „a k večeři upečeš zajíčka ― to budou hody!“
Zajíčka i kohoutka obcházel mráz ― oba se třásli, jakoby již poslední jejich hodinka se blížila.
Sotvaže hospodyně s pantátou odešla, šeptal kohoutek „Slyšel jsi zajíčku?“ „Slyšel“, odpověděl zajíček, „co si teď počneme?“
Obě nešťastná zviřátka radila se teď, jak by odtud co nejdříve utekla ― vtom zavanul vítr a zavřel dveře kůlny ― bum! Kohoutek až vyskočil, jak se ulekl. Teď jsou oba jako v pasti.
16
