Když přišel do lesa, potkal zajíčka. Zajíček volal: „Kam jdeš, kohoutku?“
„Na posvícení,“ odpověděl kohoutek.
„A co to je?“ ptal se zajíček.
„Každý, kdo na posvícení přijde, má se dobře,“ poučil jej kohoutek.
„Vezmi mne s sebou,“ prosil zajíček.
„Tedy pojď, bude nám veseleji.“
A šli spolu. Chvilku táhl vůz kohoutek. Zajíček si sedl a byl kočím ― chvilku zas táhl zajíček a kohoutek si sedl do vozu.
Pěkně se jim cestovalo. Sluníčko hřálo a kohoutek zpíval: „Kykyryky kýtí, sluníčko nám svítí.“
Tak se dostali až ke vsi. Co teď? Kohoutek se rozhlédl a zamířil pak k první chalupě. Na cestě potkali husu. Husa utíkala od chalupy, jakoby jí hlava hořela. Kohoutek zaskočil ji cestu a ptal se jí, proč tak utíká?
„Ach, zle je, zle,“ povídá husa, „u nás bude posvícení!“
„A ty odtud utíkáš?“ divil se kohoutek. „Na posvícení přece každý se má dobře, proto také my k vám jdeme.“
„Nechoďte tam,“ varovala je husa, vraťte se dokud je čas! Věřte, nic dobrého vás tam nečeká!“ Domluvila a utíkala dál.
Zajíček už chtěl běžet za ní, ale kohoutek se zasmál a povídal: „Snad bys jí nevěřil? Je to hloupá husa! Jen pojď, zajíčku, kupředu!“ A šli. Vešli do dvora ― tam bylo ticho, ale zato z kuchyně ozýval
