„Na posvícení s pánem,“ řekl hrdě Puntík.
„Na posvícení?“ divil se kohoutek ― „a co je to?“
„Inu, je vidět, že jsi teprv nedávno na světě,“ ušklíbl se Puntík. „Na posvícení, každý, kdo přijde, má se dobře, jí samá dobrá jídla.“
„Hm, hm,“ kroutil hlavou kohoutek, „také bych tam chtěl jednou jít!“
Odešel zamyšlen ke slepičkám.
Zanedlouho nato zaslechl kohoutek u plotu, že bude zítra posvícení ve vsi za lesem. A hned mu napadlo, že se tam půjde podívat. Dříve však šel se poradit se slepičkou.
„Nevím, jak u cizích lidí pochodíš,“ řekla slepička, „nikdo tě nezval.“
„Ale, co na tom,“ povídá kohoutek, „vždyť se chci jen podívat ― a což ty, slepičko, šla bys také se mnou?“
Co ti to napadá, kohoutku, vždyť přece nemohu kuřátka tady nechat samotna!“
„To je pravda,“ přisvědčoval jí kohoutek, „ale víš co, něco ti přinesu!“
„No, dobře, kohoutku, já vím, žes upřímný, mně ani nemusíš něco nosit, ale na kuřata nezapomeň, to víš, děti ― ty jsou na pochoutku lačny.“
Tak tedy druhého dne časně ráno kohoutek rozloučil se s kuřátky i se slepičkou a šel.
Na cestě našel malý vozíček s provázkem. Zaradoval se ― „vida, to se mi zrovna hodí!“ Popadl provázek zobáčkem a táhl vozík za sebou.
14
