Kněz, jakoby toho neslyšel, opakoval řeč svou:
„Mluv, zachraň svůj život! Mnoho-li jest na hradě posádky? Na jak dlouho zásobeni jsou potravou? Dovedou se nám brániti?“
To slyše Litvín svraštil čelo, rty se mu sevřely.
„Mnoho jich tam jest,“ zvolal zlostně, „nikdo jich nepočítal, ani oni samých sebe; potravin mají více než potřebí. Tím pak buďte jisti, že nikoho tam živého nedostanete, nikoho! I hrad, dobudete-li ho, bude jenom kus uhlu. Všichni zemrou, i vás proklatých padne dosti… kéž byste zahynuli všichni do jednoho!… Kéž vás peruny pobijí, psi němečtí!“
Zachroptěl, vypjal oči v sloup, ústy vyvalila se mu krev… skonal.
XI.
Ráno po té noci, ve které Marger byl se vkradl do zahrady vejdalotek, matka jeho kázala družině své připraviti se k odjezdu. Sotva nepovšimnut vrátil se s Rymosem do své chaty, již probouzeli se lidé, vodili koně k vodě, rozdělávali ohně, a Reda sama ustrojivši se vyšla ze stanu, aby je pobídla ku pospěchu. Marger jakoby neslyšel a nerozuměl. Sedě s hlavou o ruku podepřenou a s tváří zasmušilou ani se nehýbal.
Šventas, jenž k němu směleji se choval než jiní, zatahal ho za sukni.
„Kunigasiku,“ pravil vesele, „jest čas oblékati se. Matka na vás čeká, ohlíží se. Hej!“
Marger ani se neobrátil.
Reda dívajíc se na to ze stanu svého nemohla rozuměti nehyblivosti synově, i ubírala se k němu. Upřela na něho oči, on ani nepohlédl na ni: tvář jeho měla jakýsi divoký výraz.
„Jest čas na cestu!“ zavolala na něho.
Marger mlčel ani oči k ní neobrátiv. Zvyklá potkávati se s poslušností Reda zarděla se, hlas její stal se rozkazujícím, výhrůžným.
„Vstávej! Koně za chvíli budou pohotově; pojedeme.“
Teprve nyní Marger zvolna povznesl k ní hlavu a hlasem, ve kterém bylo tolik síly a vůle jako v matčině, odpověděl:
„Já se odtud nehnu.“
Reda pozbyla na chvíli řeči; v nitru jejím vřel hněv, jakkoliv ten, co se jí protivil, byl jediné její dítě.
„Co je to?“ zvolala. „Ty?“
Marger nehýbaje se s místa mlčel a díval se v jinou stranu. Lidé kolem nich shromáždění, kteří toho svědky byli, začali polekáni ustupovati. Reda kvapně pokročila k sedícímu a stanouc před ním chopila ho za rameno.
„Slyšíš-li? Poroučím ti, abysi vstával.“
„Nevstanu!“
Ženě vstoupila krev do tváře, bezděčně udeřila rukou na meč; opovážlivá ta řeč, znějící jí německy a cize, téměř dávala jí zapomínati, že to vlastní její syn.
„Mluv!“ křičela. „Čím jsi se spiknul proti matce?“
Po krátkém rozmyslu Marger nevrle a zlostně vyrazil ze sebe slova:
