Stránka:Kraszewski, J. I. - Záhuba pohanův na Litvě.pdf/94

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Tato stránka nebyla zkontrolována

hrnuta u vchodu do stanu záslona, a Bernard spatřil temnou stojící postavu dovnitř stanu pohlížející. Vzrušil se na loži svém. V noční tmě nebylo mu lze poznati člověka takto do stanu se vkrádajícího, viděl toliko, že v jedné ruce má krátký meč. V hlavě se mu kmitla myšlenka na nepřátele řádu a mstyžádosť jejich. Uchopiv ležící při něm meč s odvahou, která ho nikdy neopouštěla, vrhl se rázem na vetřelce, který v tom kvapu ani neměl kdy ucouvnouti. V pološeru jarní noci dovedl zblízka rozeznati rysy tváře — před ním stál Jiří.

Pozdvižená již na něho ruka Bernardova zachvěla se, stanul. Jinoch měl čas ustoupiti. On taktéž byl poznal svého vychovatele a meč na prsa jeho namířený zastavil se v povětří. Oba dva ani nehlesli. Bernard poněkud se vzpanmtovav snažil se druhou rukou zachytiti mladíka, který se mu však obratně vykroutil. Mohl zavolati na stráž, aby polapila odvážlivce, který směl vetříti se do tábora; ale jakési hnutí lítosti zadrželo hlas jeho na rtech. Jiří stál hotov uprchnouti.

Bernard rychle se rozhodl.

„Šílenče!“ zvolal hlasem přidušeným. „Ty lehce vážíš své živobytí!“

Kunigas ustoupil na krok.

„Já vám daroval vaše…“ odpověděl zticha, „nestůjte o mé.“

To pověděv učinil několik krokův do tmy a vrhl sebou na zemi, křižovník pak ženoucí se za ním, když přišel v to místo, kde doufal ho polapiti, nenalezl již nikoho. Na zemi leželo několik velikých kamenův. Opodál slyšeti bylo šelesť, jakoby opatrně blížili se lidé nějací.

Bernard chvíli ještě byl na rozpacích, co počíti, poddávaje se útrpnosti, ale konečné přece zavolal na stráž. Silný jeho hlas v nočním tichu se rozléhající pobouřil celý tábor. Na černých zdech hradu přebíhalo několik světélek. Ze stanů vybíhali napolo oblečení, rozespalí, vyděšení bratří, knechti chápali se zbraně, usnulé stráže v táboře probravše se ze spaní běhaly sem a tam. Nikdo nemohl hned uhodnouti příčinu toho poplachu, jedněch zmocnila se bázeň, jiných hněv, neboť nemohli pochopiti, že by jim hrozilo nějaké nebezpečenství od Litvínů.

Poněvadž poplach byl vznikl v té straně, kde se nalézal stan bratra Bernarda i tovaryšů jeho, tedy v krátce přiběhli tam lidé od maršálka vyslaní, aby se vyptali na jeho příčinu. Objevení se a zmizení jinochovo bylo tak podivné, že Bernard po krátkém přemýšlení sám odebral se k maršálkovi, jehož zastihl na loži napolo oblečeného, omámeného ještě večerním popíjením a rozzlobeného na lidi, kteří ho vyrušili ze spánku.

„Ten hlupák musí býti potrestán, který způsobil ten pokřik!“ zvolal maršálek.

„Ten pokřik způsobil jsem já,“ pravil Bernard.

„Vy? Není možná! A z jaké příčiny?“

„Cizí člověk s mečem v ruce usiloval se vedrati do mého stanu,“ vypravoval Bernard.

„Zdálo se vám něco?“

„Držel jsem ho v rukou.“

Maršálek požehnal se křížem.

„Byl to snad nějaký opilý knecht,“ zvolal.

„Nikoliv; byl to Litvín. Když se přiblížil, mohl jsem ho poznati po šatu a pak též po tváři.“ — Zde Bernard poněkud váhal. — „Byl to můj bývalý vychovanec.“

Maršálek se vzchopil se svého lože.