„Není o tom žádné pochybnosti. Já snad bych ho nebyl poznal, neboť vídal jsem ho málo kdy. Ale jiní, kteří ho dobře znají, tvrdí s plnou jistotou: všichni jednohlasně ho jmenují. On vedl ty útočníky, on tam rozkazoval. On první potom vrhl se na loď.“
Bernard tiskl mu ruku.
„Tedy se zachránil, jest tam v Pillenách!“ ozval se polohlasem. „Nepochopitelná to věc, jakým způsobem prošel tak rozlehlým krajem, jak dovedl uniknouti stihatelům…“
„Což jest v tom nepochopitelného?“ odvece s úšklebkem Hans. „Na cestě mi vypravovali, že uprchlík vzal s sebou druhého vašeho sluhu, starého pacholka, který vám dlouhý čas dělal vyzvědače, ale spíše svým rodákům sloužil nežli vám. Ten zná všecky stezky.“ To dopověděv Hans pozdvihl ruku ještě v železné rukavici vězící. „Jest to neštěstí,“ zvolal, „když řád maje důvěřovati železu vydává se na chytré obmysly a záskoky. Takové šalby a klamy, ať s Poláky, ať s Pomořany, at proti Litvě, nikdy se nevydařily. Naší věcí jest vzíti do rukou zbraň a bíti se!“
Bernard nic neodpovídal stoje jako překonaný a usvědčený provinilec. Po Hansově odchodu zůstal tu ještě s myšlenkami svými. Konečně chystaje se opustiti poradnou síň spatřil vracejícího se k němu velmistra. Ten změřiv ho očima pravil k němu s vroucím soucitem:
„Zle se stalo, poučeni jsme škodou; ale vy jste nic zlého ani nechtěl, aniž předvídati mohl. Jděte a obětujte to Bohu.“
Tato slova útěchy s hlubokou pokorou i vděčností Bernard přijav odešel.
Dané rozkazy byly již všem na hradě známy. Kdykoliv chystala se nějaká výprava na pohany, ačkoliv ne všecky šťastně se dařívaly, nicméně každá z nich uvítána byla od rytířů s velikou radostí, zvláště taková, které se účastnili hosté. Známo jest, že zavraždění velmistra Orselena bylo pomstou za to, že jednomu z křižovníkův nedovolil jíti na výpravu. Nastal čilý ruch, hlásili se všichni, radosť panovala všeobecná. Jak pánové, tak knechti a služebná chasa všemožně o to pečovali, aby nezůstali na stráži v opuštěném hradě. Válka dávala více svobody, měla příjemnosti a výhody všeho druhu. Nájezdy do země nepřátelské, jak víme z dějepisu, vyznačovaly se největším prostopášnictvím.
Což divu tedy, že druhého dne, jenž určen byl k přípravám, panovalo veselé nadšení, vřava, ruch, smíchy, jakoby již dosaženo bylo vítězství. Časně ráno již rozeslány komturům rozkazy, aby se silami, jaké maji pohotově, dostavili se na ustanovená shromaždiště. Někteří z nich vytáhli osobně, aby s lidmi svými přirazili k hlavnímu voji.
Nakládáno na vozy, prohlíženi koně, staršina vybírala svou družina a pacholky. Ze zbrojnice vydávány zbraně, šatník rozdával sukně, pláště i odění, jež roznášeny. Po chodbách i síních viděti bylo jenom běhající a smějící se lidi.
Bernard neobdržev dosud žádného rozkazu, aby s jinými se dostavil, seděl zamčen v jizbě své přesvědčen jsa, že za trest odsouzen bude k nečinnosti. K samotáři v myšlénky pohříženému vešel nenadále špitálník Silvester. Jediný pohled na bratra Bernarda stačil mu, aby poznal, že je zarmoucen. Jsa duše lítostivá přiblížil se k němu s dobromyslným úsměvem.
„Přicházím se vás zeptat,“ pravil, „zdali byste nechtěl vzíti s sebou nějaký dryák, přílep anebo lék?“
„Já asi, otče můj,“ pravil Bernard, „i s vámi a vašimi dryáky zůstanu zde. Mne neustanovili k výpravě, a doprošovati se nemohu. Vidím, kterak všichni bratři na mne se hněvají vytýkajíce mně, že jsem vychoval zrádce.“
