i plavmo nás obkličovalo několik set Litvínův. Loď hořela, na její zachování nebylo již ani pomyšlení; musili jsme sami hledět vyváznouti z plamenů.“ Křižovník zhluboka si vzdychl. „Z ohně musili jsme skákati do vody, tam na nás pásla ta divoká sběř s palcáty a noži. Zachránilo se nás málo, loď shořela do posledního dřeva.“
Všichni zamlčeli se pod dojmem zprávy, která ničila naději ve výpravu kladenou. Bernard stál s rukama na prsou založenýma, s hlavou skloněnou, jako provinilec.
„Celé to přepadení,“ doložil Hans, „ani by na mysl nebylo přišlo Litvínům, kdyby nebylo toho sběha a zrádce. A kdyby v první chvíli nebyl odpověděl německy, byli bychom se měli na pozoru, i nebyli by mohli hoditi nám oheň do lodi. Leč netoliko vychovanec toho Bernarda, ještě dva jiní takoví zrádcové jako on odpovídali ‚Gut frajnd‘! Opovážlivosť to bezpříkladná!“
Všichni pohlíželi na Bernarda tím obviněním dotknutého — ten mlčel. Cizozemci nerozumějíce dobře vypravování Hansovu dali je sobě přetlumočiti. Nastal živý rozhovor, ozývaly se hrozby a proklínání. Veliký mistr zdál se chladnoknevně o tom přemýšleti, co má nyní činiti. On nejméně ze všech připouštěl si k srdci ztrátu a sklamání.
„Jest to porážka,“ ozval se konečně k maršálkovi, „ale nikoliv nenapravitelná. Loď by nám velice byla prospěla, avšak i bez ní dovedeme se obejíti. Nesmíme promeškati ani hodinu. Jestliže ta divoká sběř by znamenala, že nás zastrašila, od výpravy odvrátila, stala by se ještě drzejší. Musíme s celou silou jíti na Pilleny a zničiti ten hadí pelech… Mnoho z vás s lodí zahynulo?“ tázal se.
Hans odpovídal polohlasitě. Ztráta lidí k řádu náležejících nebyla značná a robotníků mnoho neceněno.
Braniborec, jenž vypravování s netrpělivým rozčilením byl poslouchal, vybuchl nyní.
„Pro Boha milostivého!“ zvolal. „Jaká to může býti tak silná pevnosť, abychom jí nedovedli dobyti? Dřevěné klece, snad zde onde hlinou polepené! Brání-li s jedné strany řeka, jest s druhé strany suchá země, na kterou vstoupíme. Jak oni naši lod, tak my jim tu chatrč spálíme. Neníť nic těžkého oštěpy koudelí a smolou obaliti a zapálené hoditi na střechy. Dobudeme a zničíme!“
„Musíme to dokonati, a to rychle,“ velmistr potvrzoval, „nedadouce jim sesíliti se.“
„Pojďme v tu chvíli!“ ozývali se všichni komturové.
To slyše maršálek pohledl na ně.
„Tedy nepotřebuji dávati dalších rozkazův; zejtřejší den stačí ku přípravám.“
Všichni se vzchopili s začali jeden po druhém vycházeti ze síně; veliký mistr vracel se do svých komnat, ostatní hlasitě hovoříce ubírali se velikou síní. Jediný Bernard zůstal na svém místě jako přikován.
Hans von Hechten, jehož ostatní nepřestávali se vyptávati, chtel také odejíti s jinými, když Bernard vystoupiv ze zákoutí svého zadržel ho. Znali se spolu, ale mezi mlčícím, tajemným Bernardem a Hechtenem, který takořka ani s koně nessedal, panoval poměr chladný. Nebyliť přátelé. Nicméně Hans dal se zadržeti Bernardem a stanul.
S upřímností, ku které patrně se nutil, Bernard pojav ho za ruku oslovil ho hlasem smiřujícím:
„Dovolte mně promluviti s vámi několik slov. Jest to pravdu? Poznal jste skutečně toho nezdárného… toho vychovance mého?“
Hechten odpověděl s nechutí a přímo nezdvořile:
