„Velmi dobrá to myšlénka,“ pravil, „unese-li voda takovou budovu.“
„Řeka jest hluboká a mělčiny lidé naši znají,“ odvece maršálek. „Všecko jest vypočítáno. Tím způsobem zmocníme se hradu.“
„Dej, Bože!“ vzdychl si velmistr. „Byl by to veliký krok k dalším výbojům. Pilleny zdržují nás jako skála řeku.“
„A všecko divně k tomu se schyluje,“ řekl Siegfried, „jakoby se z nich učiniti mělo hnízdo nanejvýše nebezpečné.“
Obrátiv se pak k mlčícímu a stranou stojícímu Bernardovi pravil: „Pilleny jsou otčinou vašeho uprchlého vychovance? Kdo ví, zdali se mu nepodařilo dostati se tam.“
„Pochybuji,“ odpověděl Bemard. „Jenom tak ztřeštěná mládež mohla se odvážiti na podobný útěk. Buď někde hladem zahynuli, anebo je divoká zvířata roztrhala.“
„Váš vychovanec,“ pravil s důrazem komtur z Balgy, „měl s sebou člověka již staršího, spolehlivého.“
„Dobytek to, poloviční blázen!“ zvolal Bernard rozčilen a vzdychl.
Toho vzdychnutí povšimnul si jeden z nepřátel jeho.
„Vy byste si asi přál, aby zrádce ten vyvázl zdráv,“ ozval se; „neboť prý jste si zvláště zamiloval to dílo svých rukou.“
Napadený Bernard s přísnou tváří obrátil se k mluvícímu.
„Nechci toho zapírati.“ odpověděl. „Snad jsem chybil, ale v dobré víře. Bylo to dítě, které mnoho slibovalo. Kdyby nebylo bývalo jakéhosi tajemného vlivu, jejž možná snad přičítati vychovance sestry Gmundy, z jinocha toho mohl se státi užitečný přívrženec řádu.“
„Ó!“ rozesmál se Siegfried. „Již tedy jste se vyléčil z obracení na víru těch pohanův a předělávání jich na křesťany, bratře Bernarde? Bíti je a rubati, jiné pomoci není!“
„Krev ta ozývá se i v desátém pokolení.“ potvrzoval jiný.
„Jestliže se dostal tam do Pillen k své matce,“ zamručel maršálek, „ač není to veliká síla, on přece nás lépe zná nežli jiní — zlá to věc.“
„Já soudím naopak,“ odvece Bernard. „On zná nás i naši sílu, a myslím, že jim ten hloupý a daremný odpor vypudí z hlavy. Ano, jsem tím jist. Vzdory pohanův a zarputilosť jejich zakládají se na tom, ze vlastně neznají sil, s kterými válčí.“
„Umíte se brániti!“ komtur prohodíl se smíchem. „Já je dobře znám, ale tu zoufalou jejich urputnosť nikdo nezlomí; oni budou se brániti tak dobře jako dříve. To jest zoufalosť…“
Hovor na chvíli ustoupil šeptu několika tlup. Cizinci rozmlouvali mezi sebou, komturové mluvili o Pillenách, veliký mistr vyptával se na velikou loď.
„Naše loď jest skoro již hotova,“ odpověděl komtur mající dohled nad její stavbou. „Potřebí jenom ještě vysmoliti dno a naložiti na ni zásoby; neboť potravin těžko bude dostati v okolí a obložení bude snad trvati déle.“
„Myslíte?“ řekl maršálek. „Já mám za to, že pohled na ten stroj naplní je postrachem.“
„Nemýlím-li se,“ pravil komtur, „nebude pro ně žádným překvapením. Jakkoliv jsme stavěli loď v přístavě odlehlém, oni mají vyzvědače, kteří jim musili donésti o ní zprávu, a oni domyslili se snadno, k jakému účelu má sloužiti.“
Znova nastalo mlčení.
