Stránka:Kraszewski, J. I. - Záhuba pohanův na Litvě.pdf/86

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Tato stránka nebyla zkontrolována

Polekaná Baniuta ulehla na seno, zakryla si tvář fěrtochem a plakala. Ale do jejího srdce vstoupil paprsek naděje, neboť on přislíbil osvoboditi ji.


X.

V síni se žulovým sloupem na zámku Malborském shromáždili se za večerního soumraku staršina řádu i hosté. Z výboru přítomných viděti bylo, že nepřišli pro kratochvíli, nýbrž na poradu.

Přednější hosté z Němec, Anglie a Francie zasedli na lavice při stěnách více poslouchajíce nežli se účastníce válečné porady. Veliký mistr stál i pilně nastavoval ucho, chvílemi pokynutím hlavy svůj souhlas na jevo dávaje; někdy také sám prohodil slovo. Ale tentokráte ne on, nýbrž maršálek, vůdce zbrojné moci, řídil poradu.

„Válka, kterou my tu vedeme s pohany,“ pravil obrácen k hraběti Namurskému, „dokonce není podobna těm, jaké vy tam na západě provozujete, ani těm, jaké někdy řád náš vedl se Saraceny na východě. Ani sám nevím, zdali to možno nazvati válkou. Davy ty, s kterými se potýkáme, zřídka mohou se udržeti proti nám; oni to dobře vědí. Není-li jich deset na jednoho z nás, utekou. Jest to válka zvláštní, v níž předstihujeme a překvapujeme nepřítele. Vypátravše, kde se nás nejméně naděje, vyčkáme, až usne, pak jako příval a hrom napadáme kraj, pálíme vesnice, zajímáme dobytek, ubíjíme lidi, hubíme ohněm a mečem a zmizíme dříve, nežli seberou se nás pronásledovat. Často nás obtížených lupem dostihují na zpáteční cestě někde uprostřed močálův a bahen — pak teprv potřebí odrážeti davy. Vrazíce na zástup menší bijeme je jako komáry; jestliže však velikou mocí nás přemohou, páchají neslýchaná ukrutenství. Nikdo neujde živ.“

„Někdy také se přihodí.“ dodal starý Siegfried, „že oni sami vtrhnou do naší země drancujíce též bez lítosti.“

„Hlavní věc jest,“ mluvil dále matšálek, „tam vtrhnouti, kde se toho nenadějí, udeřiti tam, kde není obrany.“

„Pravá honba,“ ozval se Braniborec.

Někteří se usmívali.

„Nynější výprava“ ujal slovo velmistr, „jest poněkud jiného druhu. Musíme v jednom místě na hranicích zlomiti odpor, jaký tam se nám činí. Jest tam od těch pohanů vystavěn velmi pevný hrad, jejž konečně třeba pobořiti.“

„Tak jest,“ doložil maršálek; „musíme se ho zmocniti a jej zbořiti. Jinak nelze postoupiti hloub do země, kdybychom jej nechali sobě v zádech; neboť v díře té jest vždy silná posádka zuřivých divochů, střehoucích bedlivě hranice.“

„Dosud,“ pravil jeden z přítomných komturů, „těžko bylo dobyti Pillen, neboť se tří stran je chrání řeka. Nelze ani přistoupiti k nim.“

„K tomu právě nalezl se způsob,“ dodal maršálek s úsměvem, „a doufám, že se osvědčí.“

„Jaký?“ otázal se kníže Brunšvický.

„Dali jsme schvalně vystavěti ohromnou loď,“ dí komtur usmívaje se s hrdou důvěrou. „Ale což loď, spíše možno to nazvati tvrzí. Pustíme ji řekou až pod samý hrad a učiníme z ní útok na něj. Lidu vejde se na ni dosti a stavěna je tak pevně, že na ní státi možná tak bezpečně jako na zemi.“

Hrabě Namurský se usmíval.