zjevoval se jako slabá, červenající se záře… Tam někde musila býti Baniuta střežena od vejdalotek. Ona tam tesknila po něm jako on po ní; snad očekávala, že ji vysvobodí.
Žádný Litvín nebyl by připadl na opovážlivou myšlenku odníti oltáři tu oběť. Mužům naprosto nebylo dovoleno ani přiblížiti se k ohradě dívek, strážkyň ohně. Takové smělce Perkunas trestal smrtí. Ale čím byl ten dřevěný špalek, čím ta barbarská svatyně vychovanci křižovníkův?
Každá náruživosť oslepuje; rozčilený Marger vzchopil se zticha, vstal, propletl se opatrně mezi spícími a bez jasné myšlenky ubíral Se na slepo k ohradě. Tam musila býti zamčena Baniuta! To jediné tkvělo mu na mysli. Tam ona jest!
V levo křovím se prodíraje Marger pomalu přiblížil se k potoku, jejž bylo mu snadno přeskočiti, potom k ohradě. Zdálo se mu snadné přiblížiti se též k živému plotu, jenž útulek strážkyň obtáčel, poslouchati… Sám nevěděl, proč tam jde, co tam chce.
Kolem dokola vše spalo. Parkán, jímž obehnán byl dvorek, hladký, vysoký, nebylo lze přelézti. Marger nicméně hotov byl odvážiti se na to, ačkoliv neměl žádné jistoty, že tam najde tu, kterou hledá. Obešel jej dokola. Uvnitř, když přilozil ucho. slyšeti bylo pouze jako dýchání spících prsou. Jakési tušení povídalo mu: tam jest Baniuta!
Dvakráte obešel ohradu rukama plot rozdíraje, jakoby jej chtěl vytrhati. V tom ohlednuv se spatřil několik krokův za sebou jakousi postavu pohybující se, jakoby byla jeho stínem. V prvním vzplanutí hněvu chtěl se vrhnouti na svého pronásledovatele. Obrátiv se k němu popadl ho za rameno, i poznal Rymosa. Hoch boje se o pána, jehož viděl vycházeti, následoval ho v patách. Nebyl to již nepřítel, nýbrž snad pomocník.
Jako blesky probíhaly myšlénky hlavou Margerovou. Postavil Rymosa k parkánu a vyskočil mu na ramena. Odtud mohl viděti do vnitř dvorku. V kolnách odevšad otevřených ležely na seně a rozprostřených kožích vejdalotky. Tři z nich seděly čekajíce. až jim přijde vystřídat ty při ohni. Šeptaly spolu potichu ospale zpívajíce.
V jedné kolně Marger bystrým zrakem pátraje teprve nyní spatřil seděti na lůžku dívku, kteráž jediná schvalně nespala. Tlukoucí srdce jeho poznalo Baniutu. S očima na ni upřenýma stál na plecech Rymosových, i oddychoval nepokojně sám nevěda, jaké šílenství vyvede, když tři sedící strážkyně vstaly a otevřevše vrata odešly vystřídat ty, které živily oheň.
Jen okamžení zbývalo Margerovi ozvati se a oznámiti přítomnost svou Baniutě, než se vrátí vystřídané dívky. Ostatní dívky všechny spaly. Zasyčel i znšeptal jméno její. Baniuta ihned byla na nohou; vzhlednuvši vzhůru spíše domyslila se nežli poznala ženicha svého, i povznesla k němu hlavu a ruce.
„Baniuto,“ zvolal rychle, „neboj se! Nechci žíti, jestliže tě neosvobodím; ale k ohni nedej se dohnati, neboť kdybysi jen jedinou smolnici“
Neměl kdy dokončiti; vešlyť vystřídané tři dívky unavené dozorem při oltáři zívajíce a pozpěvujíce. Snadno bylo se domysliti, že pro posilu napily se trochu ze soudečků v oběť přinesených.
Jedna z nich spatřila stojící Baniutu, ale Margera již neviděla.
„Což ty, potřeštilá kozo!“ zvolala na ni. „Na seno spat! Co ty v noci se plahočíš jako můra? Myslíš snad, že můžeš přeskočiti parkán za milouškem?“ A dala se do smíchu. „Již jsi Perkunasova a nikdo se tě ani dotknouti nesmí… nezarmucuj si marně srdce, na kunigasa nesmíš si ani pomysliti… Bůh je přece lepší než on. Spi, moje děťátko!“
