jenství, které nepřipouští žádné slabosti, rodí se z ní urputnosť tím větší, zoufalá. Nešlo již o Baniutu, nýbrž o to, aby vejdalota nemusil ustoupiti přemoci kunigasův.
Kunigasová Reda uvítána s velikou okázalostí, a starý krevule sám kráčeje napřed uvedl ji k posvátnému ohni. Tu byl obyčej, že knížecího rodu ženy přijímajíce z rukou vejdalotek určené k tomu dřevo měly právo samy vrhati je v oheň. Byla to veliká výsada i milosť, o níž pokládáno, že přináší štěstí a blaženosť. Při takových příležitostech kunigasové měly zvyk k suchým třískám, které jim podávány, přikládati nějakou ofěru ohni: drahý kus jantaru, stříbro nebo zlato. Slitina z popela vyňatá uložena pak do pokladu Perkunasova.
Za Redou, která pyšně a zamyšleně následovala krevula, kráčel s hlavou sklopenou Jiří. Kunigasová přiblíživši se k oltáři vyňala ze sáčku u pasu jí visícího hrstku stříbrných drobných peněz, a když starší vejdalotka podala jí třísky, aby je hodila na oheň, vysypala zároveň s nimi na oheň peníze padající s cinkotem na rozpálené kamení.
Oko Redino, která již na cestě od Šventasa byla slyšela o Baniutě, žádostivě vyhledávalo mezi vejdalotkami, jichž tu stála tlupa, tu, o které pacholek jí byl vypravoval. Hádala na tu i onu, ale Baniuty zde nebylo. Jiří také marně ji hledal.
Šventas byl vypravoval Redě s velikým nadšením o sličné dívce, o zmužilosti, jaké důkazy byla podala na cestě, o nesmírném žalu Jiřího pro tu, kterou miloval a za nevěstu svou považoval. Ale kunigasové celá ta věc se nelíbila. Srdce matčino bývá žárlivé na syna; ta láska Jiřího k cizí dívce, která již pobytem v křižovnickém otroctví byla jí protivná, byla jí nemilá. Pro syna přála si choť rodem jemu rovnou… a tato byla chudým dítětem prostého bajorasa. Proto byla tomu ráda, že vejdaloti si ji přivlastnili jako kořisť jim náležející. Přilnutí jinochovo k Baniutě bylo v jejích očích děstskou křehkostí, které mu nechtěla prominouti.
Dle toho, co Šventas byl jí vypravoval o jejím pobytu u Gmundy, představovala si dívku jako ničemnou záletnici. Takové choti si nepřála pro syna.
Obešedši třikráte oheň Reda uklonila se krevulovi, zůstuvila ještě hrsť peněz pro vejdaloty, a pokynouc synovi, aby ji následoval, vyšla v dolinu provázena až ke vratům ohrady.
Tam již byl pro ně postaven šerý stan a rozdělán oheň, při kterém peklo se maso k večeři. Jiří kráčel po boku matčině zvědavě a bázlivě, neboť byl poznal při ženě té sílu a vůli mocnější než měl sám.
Ona patříc na něho shledávala při něm znaky vychování křižovnického. Krásný byl v očích jejích, mateřské srdce táhlo ji k němu; ale při tom všem tušila v něm cosi jako nepřátelského.
Kolem stanu, ve kterém nakvap upraveno dvojí místo k sedění, stáli v jisté vzdálenosti lidé Redini… dobře ozbrojení, silní, zdraví, ale hrubých tváří a divokých pohybů. Zdaleka usmívali se svému pánu šeptajíce mezi sebou a ukazujíce na něho prsty.
Reda, nežli se dala do rozmluvy se synem, dlouho na něho se dívala a ještě jednou rozhrnouc mu kabátec ohledala znamení na šíjí.
Jinoch vida její pochybování jal se jí nesměle vypravovati, nač jako ve snách z minulosti se pamatoval; to vše potvrzovalo jeho původ, a Reda několikráte přetrhla mu řeč objetím. Ta řeč drmolená, po cizinsku znějící, zarážela ji z úst dítěte jejího. Mluvil z něho Němec a pocit lásky vřel spolu s nenávistí vrahů. Nemohla jim odpustiti, že její dítě tak šeredně přetvořili.
