Co se dálo v duši Jiřího, jak trpěl, jak toho litoval, že poslechnuv rady Šventasovy nejdříve sem přišel, nikdo nevěděl. Klamal tváří na pohled veselou, i s Konisem mluvil klidně a nejevil ani hněvu ani tesknoty.
Tak uplynulo několik dní, a Jiří očekával každou chvíli návrat Šventasův. Ale těžko bylo to vypočísti, vzdálenosti dobře neznal, cesta byla nejedna, člověk utrmácen, překážek mnoho. Když v lese zaduněly kroky a noví lidé přicházeli na Romove, srdce mu tlouklo, díval se a vyzvídal, nejsou-li tu poslové od matky. Ale očekávaných nebylo.
Vyšed za ohradu posadil se pod ní, díval se dolinou a zamyslil se. Pojala ho tesknota. Život zdejší, stravu i všechno co viděl, nebylo mu podle chuti a protivilo se mu… Na hradě byl život volnější, chléb chutnější, obyčej méně drsný… Za to měl zde svobodu a cítil se u svých. Ale ti svoji byli mu odporni, a někdy přicházeli mu jako cizí. Vypravujícím o svých bozích, pověrách a zájmech nemohl jim porozuměti; někdy se mu to až hnusilo. Chtěl vřele milovati, a srdce mu stydlo. Bylo mu trudno. I s tím, co byl opustil, nemohl se úplně rozloučiti; co měl, to jej odráželo. Lid s palicemi a oštěpy, bez řádné zbroje, bez odění, polonahý, jenž přiodíval se kožemi, zdál se mu někdy zvířecím. Křižovníci s lesknoucí se zbrojí byli onačejší. Leč celou Litvu nelze bylo posuzovati dle jediné tlupy v dolině. Na dvoře Gedyminově musilo býti jinak.
Již uplynulo sedm dní od Šventasovn odchodu, a od Pillen žádných zpráv nedocházelo… Snad byl na cestě zabit? snad roztrhala ho divoká šelma? snad utopil se někde v řece?
Osmého dne okolo poledne rozléhal se v lese veliký hluk. Kunigas byl ihned na nohou, jist jsa, že jedou pro něho. Popošed blíže k lesu pátral, a prsa dmula se mu živěji. Z lesa vyjížděl zástup zbrojného lidu na malých konících, počtem okolo šedesáti. V jich čele byl jezdec, mající na hlavě lesklou přílbici a po boku meč. Kunigasovi zdálo se, že v zástupu poznává Šventasa, an přikrčen jako otep sena drží se na koni. Ale nebyl sobě jist.
Jezdci ssedajíce s koní počali se rozkládati v dolině. Vůdce s přílbicí stál ještě chvíli rozhlížeje se, jakoby něco očekával, potom i on koně odevzdal, a s tím, ve kterém Jiří zdaleka poznával Šventasa, počal zvolna blížiti se k ohradě okolo dubu. Jinochovi srdce mohutně tlouklo… byli to svoji — byli to jeho lidé. Ten vůdce jejich měl se mu brzy jako pánu pokloniti a padnouti před ním na tvář. Šventasa teď již poznával najisto. Bylť on to, a zdaleka ukazoval rukou na kunigasa.
Jiří stál zpřímen, zamyšlen, hledě vstříc přibližujícím se. Již mohl rozeznati tvář toho, který v lesknoucí se přilbě kráčel naproti němu. Byl to podivný obličej, bezbradý, holý, přísný, smutný, hrdý, s očima palčivýma. Jakési rozčilení zračilo se v něm výrazem očekávání a děsné úzkosti. Zastavuje se v chůzi pohlížel na Jiřího, svraštiv čelo měřil ho očima. Zmírnil kroky, jednou rukou se dotknul prsou, jakoby chtěl staviti dech. Byla to tvář ne mužská, ale také ne ženská, mající do sebe cosi rytířského, ale strojeného, zároveň pak i cosi náruživého i hluboce dojímavého. Tajil city své s nemalým namáháním, zatínal rty, stahoval obočí, odměřoval kroky, jakoby se obával dojíti tam, kam ho srdce vedlo. Jiří zahleděv se v příchozího náhle domyslil se, že tento přestrojený rytíř jest — jeho matka. Myšlénka ta kmitla se mu v hlavě jako blesk, i sám se za ni zastyděl.
Příchozí stanuv na chvíli vzmužil se z rozpaků svých, zrychleným krokem přiblíživ se mlčky k Jiřímu upřel na něho oči, vykřiknul a objal ho. Reda dle veliké podobnosti k muži svému poznala syna. V návalu citů jakoby ještě pevněji ubezpečiti se chtěla, že
