Stránka:Kraszewski, J. I. - Záhuba pohanův na Litvě.pdf/80

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Tato stránka nebyla zkontrolována

Dievu negali bartis“ (s pánem bohem nejsou žádné žerty), pravil k němu zticha; „dobře jste zmoudřel. Nevím, jak je tam u Němcův, ale u nás ještě kreve a krevule jsou poslancové bohův a tlumočníci jejich vůle na zemi. Protiviti se jim nelze.“

Jiří vzhledl na něho nic neodpovídaje… přineseno mu jídlo a pití, a on, jakkoliv necítil hladu, měl se k tomu na pohled pilně, aby se zbavil Konise. Také vejdalota pověděv ještě několik slov doložil: „Dievi vislab izlaiko“ (bůh vše ku konci přivádí), a odešel.

Rymos hledal Šventasa, který po tak dlouhém odloučení ve vlasti nemohl se toho rodákům svým dosti napovídati. Brali jej ode tlupy do tlupy, a on jim vypravoval divy o křižovnících. Hoch sotva ho mohl nalézti, a přivedl jej ke kunigasovi. Starý chlapík byl trochu napilý, ale vesel i velmi dobré mysli.

Jiří odvedl jej opodál stranou. „Víš, co se stalo?“ tázal se ho.

„Jak pak ne!“ rozesmál se Šventas. „Lidé povídají, že Baniutu potkalo velké štěstí.“

Jiří zakabonil čelo.

„A proč byste tesknil za jednou dívkou!“ domlouval mu pacholek. „Matka vybéře vám hezčí… Dejte si pokoj; s krevulem a s vejdaloty nemůžeme se pustiti do boje… Když se jim zalíbila…“

Dále nebylo možná mluviti o tom se Šventasem, který patrně nehodil se za spojence. Jiří změnil svůj úmysl.

„Poslouchej,“ pravil zticha. „Vidím, že mně zde nedůvěřují a mne střehou; ani nevím, zdali by mne odtud pustili, kdybych chtěl odejíti.“ (Vskutku nepomýšlel na to, aby opustil Baniutu.) „Já si tu odpočinu po cestě, a ty jdi k mé matce oznámit jí můj příchod. Řekni jí, aby pro mne poslala…“

Šventas pohleděl naň tázavě. „Chcete, abych šel sám?“

„Já sobě odpočinu.“ opakoval kunigas. „Počkám zde na lidi, kteří přijdou pro mne. Jdi.“

Pacholek se poněkud zamyslil, potřel si čelo, ale neodmlouval. Zvolna odstoupil od něho nic nemluvě, a ubíral se k táboru. Jiří vrátil se do vnitř obory, šel do své kolny a ulehl na odpočinek. Věrný Rymos posadil se u jeho nohou. O Baniutě nebylo více ani vidu ani slechu.

Děvčata střídala se při ohni, vše šlo starým obyčejem.

Zatím plačící Jargalu obstupovali kromě bab i vuršajtové a svalgoni, poslaní od vejdalotův, činíce jí veliké sliby a domlouvajíce jí, aby se neprotivila vůli Lajmy. „Uhlídáte, jak se vám nyní šťastně povede v domě… Ničeho nebude se, vám nedostávati, a lidé budou vás míti v úctě, když vaše dcera bude při ohni. Také domácí váš krb lépe bude hřáti.“

Stará jich neposlouchala.

„Ještě včera jste neměla dcery,“ mluvily báby, „a nebyla jste jí ani zvyklá.“

„Ach! volati ji budou oči moje nevidouce jí, a srdce moje nemohouc se těšiti s ní. Ó že jsem ji tak náhle musila ztratiti! Jako sen bylo moje štěstí!“ bědovala Jargala.

Den schýlil se k večeru, slunce zašlo, dolina usnula. Rymos k rozkazu pánovu vyšel z kolny hledat Šventasa, ale nemohl ho nalézti. Starý byl zmizel.

Druhého dne kunigas chodil a pátral, zdali by nespatřil Baniutu, aneb aspoň hlasu jejího nezaslechl. Zmizela, jakoby se do země propadla; nebylo jí nikde. Snad ji odtud potají někam jinam odvedli? Nikoliv: bylť pouze jeden posvátný oheň a dub v Romove.