Stránka:Kraszewski, J. I. - Záhuba pohanův na Litvě.pdf/79

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Tato stránka nebyla zkontrolována

Krevule naň upřel hrozivě zrak.

„Tak jest, to se nemůže státi!“ vece Jiří. „Já Baniutu provodil, já ji vysvobodil z otroctví a takměř na rukou sem přinesl. Ona právem náleží mně, ona mně též jako nevěsta dala slovo a já jí. Bohové nedělí se s lidmi, já jí nepostoupím!“

Krevule vzchopil se se sedadla svého. „Ticho, ty zvrhlý, poněmčilý chlapče!… Dosavad jste neslavili svatbu. Perkunas má právo vzíti pannu i mužovi přivedenou… Mlč, zbloudilče!… mlč, ani muk více!“

To pověděv klesl zpět na sedadlo. Jiří chtěl cosi odpověděti, ale věštcové ujavše ho pod paždí táhli jej nazpět. Baniuta otevřevši oči spatřila kunigasa, a jakkoliv je měla zarosené slzami, hleděla zmužile. Jiří, po marném usilování vyrvati se z rukou jej držících, přestal sebou zmítati.

Vystoupil mladý Konis. „Nikdy,“ pravil, „bůh vůli svou nevyjevil zřetelněji. Patrnoť — to slepec vidí — že z nevolnictví osvobozena právě tam se ocitla, kam jí souzeno bylo… Tu jest jí určeno zůstati a žíti… my nemůžeme vydati, co jest božího… Když padne s nebe list na oltář, my ho smésti nesmíme… ona též jako list přímo sem přiletěla…“

„Ale já první poznala ji a přijala, já!“ zvolala Jargala plačíc. Pohledla za dcerou, kterou již na dané znamení vejdalotky dívkám z rukou vzaly a zpírající se, polekanou odváděly, napolo ji nesouce, do své ohrady, jejíž vrata ihned za nimi se zavřela.

Slyšeti bylo pouze lehký, slabý výkřik, načež nastalo ticho.

Krevule napil se z rohu, utřel si ústa a pohřížil se v myšlénky.

Konis rozhledl se kolem pošeptal cosi vuršajtům, vyhledal očima kunigasa, jehož nepouštěli od hradby, a přistoupil k němu. Neprotivujte se vůli bohů,“ pravil zticha. „Zle byste pochodil… děvčat najdete dosti; a kdo se dotkne vejdalotky, byť i stokráte byl kunigasem, toho smrť očekává.“

„Ale ona není a nebude vejdalotkou, neboť jest mou zaslíbenou nevěstou,“ odvece Jiří hrdě. „Když jsem se s ní zasnoubil na cestě v lese před svědky, kteří meškají zde, poceloval jsem ji v ústa, a tím políbením slíbili jsme sobě…“

„Nikoliv,“ namítal Konis určitě. „Nebylo svatby… ona zůstane vejdalotkou.“

Oba změřili se vyzývavými pohledy, načež Konis odešel, nechtěje prodloužiti rozmluvu.

Plačící Jargalu starší ženy zdvihly se země a mocí odvedly dovnitř ohrady. Tam ji usadily na zemi. Stará Marge naklonila se k ní a jala se jí šeptati do ucha:

„Proč pláčeš? zšílela jsi? Ji potkalo štěstí… Pravda, že nebude míti muže, ale také žádných starostí! Jaký to osud manželství! Koudel, hrnky, vědra, prádlo, na poli práce, doma mrzutosť… Tchyně zlá, muž nevěrný… Zde bude míti všeho dostatek, v zlato budou ji odívati… Ticho, stará, ticho…“

Jiné též ji těšily, domlouvajíce jí, ale marně, — stará plakala.

Kunigas všecek bouřil se i oděv na sobě trhal… hledal očima Šventase, ale toho nebylo na blízku… Tu připomenul si chytrosť, které se byl v dřívějším svém životě naučil. Znamenal, že jest potřebí stavěti se klidným a hněv hluboko v prsou tajiti. Jak u křižovníků se naučil klamati a mlčeti, tak nyní přijal na sebe lhostejný vzhled. Usednuv na zemi poslal Rymosa, aby mu přinesl chléb a medovinu. Tvářil se úplně tak, jakoby se mu již toliko jísti chtělo, jakoby nic nevida a nic neslyše na nic jiného více nepomýšlel.

Zvnitř ohrady díval se naň Konis dosti dlouho bedlivě skrze skulinu; přesvědčiv se pak že jinoch pustiv hněv mimo sebe upokojil se, zvolna přistoupil k němu: „Su