Stránka:Kraszewski, J. I. - Záhuba pohanův na Litvě.pdf/78

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Tato stránka nebyla zkontrolována

patřiv pak ji tak překrásnou zbledl, ano zachvěl se. Z vejdalotek na ni čekajících žádná k ní rovnati se nemohla.

Vykrmil ji tak německý chléb aneb tesklivosť po litevském domově? Nikdo nevěděl, že matčiny slzy ji tak umyly a zruměnily. Vypadala jako kvítek, jenž teprv ráno se otevřev usmívá se na slunce. Všecka děvčata tlačila se za ní k ohni. Vejdalotky ji vedly. za nimi šli vejdaloti a kněží, též věštcové, ano sám starý, šedý, otylý krevule, podpíraje se o berlu. Konis mu cosi šeptal do ucha, stařec potakoval hlavou.

Od ohně vedly ji dívky kolem oltáře a kolem dubu… a kejklíři pokropovali ji vodou z posvátného potoka, obsypávali zrním a žehnali. Baniuta jak v opojení dávala se vésti, posazovati a zdvihati… Jargala zvolna ubírala se za dcerou.

Ve vratech čekal na ni sličný Konis a zastavil ji.

„Musím k dceři!“ zvolala.

„Dříve jdi k starému krevulovi, on s tebou chce mluviti… a on jest zde pánem a rozkazuje.“

Jargala se poněkud zakabonila, zabroukala a šla. Stranou stál krevule, opřený o berlu a čekal.

„Matko Jargalo,“ pravil, „bohové vám po tolika letech vrátili dítě.“

„Buďtež jim za to díky,“ řekla matka.

„A myslíš, stará, že to učinili pro tebe?“ doložil kmet.

Jargala pohledla naň s podivením. „A pro koho jiného?“

„To víme my, kterým povědomy jsou tajnosti bohů,“ mluvil krevule zvolna. „Proto jsem ustanovil, aby zde zůstala. Kdyby Lajma byla ji chtěla dáti tobě, byla by ti ji přivedla do domu. Ale nikoliv! ona jí kázala přijíti k oltáři jejímu.“

Jargala vykřikla leknutím.

Krevule poklepával berlou a hladil si šedou bradu. Malinká očka jeho pozorně upřena byla na zoufající sobě matku. „Takový jest výrok bohův,“ pravil. „Ona musí se státi vejdalotkou u ohně našeho. Proto ji vysvobodili bohové.“

Jargala vrhla se na kolena. Baniuta stojíc opodál s děvčaty křikla, ale selhal jí hlas. Vztahovalať třesoucí se ruce k matce, kterou sotva nalezši měla znova ztratiti. Vejdalotky jí kázaly mlčeti.

Starý krevule, kterému bylo těžko státi, neboť měl choré nohy, onucemi obalené, usedl na lavici pod stříškou.

Postaviv berlu vedle sebe pohledl starý krevule stranou, kde stál roh s medovinou, trochu se napil a jal se mluviti velmi vážně: „Pláčeš, ale spíše měla bysi děkovati! Či bude jí zle choditi kolem svatého ohně vždy v nových rouškách a věncích? A jakou lepší budoucnost jí ty připraviti můžeš? Vdáti ji?… ustavičná práce, slzy a lopota… a zde klid, spokojenost a dostatek… vážnosť od lidí, požehnání od bohů. Život svůj jak to ptáče přezpívá…“

To slyšíc Baniuta bledla, až byla tak bílá jako ta rouška, kterou ji přioděli… a chvěla se jako list, a nad sličnýma očima zavřela se víčka, z nichž vynořila se stříbrná slza. Matce zatajil se v prsou dech, nohy jí poklesly, ona padla na kolena i vzlykala.

Trochu opodál stál kunigas Jiří dívaje se a poslouchaje; brvy se mu zachvěly, shrnuly, zamračily, čelo svraštilo — on bledl, krev se v něm bouřila. Přistoupiv blíže ku krevulovi pravil řečí lámavou a těžkou: „Otče, co jste řekl, to se nižádným způsobem státi nemůže.“