vovi… povídá se, že vypravil posly… že dceru svou dal v zástavu Polákům… Dost možná, ale on se neodřekne bohův litevskych, jinak Litva by se odřekla jeho… Ne! ne! chytrá to liška jest… chce získati času, aby se mohutněji ozbrojil.“
Kunigas poslouchal nerozuměje. Rozhorlený Konis mluvil čím dále tím živěji, nepomýšleje na to, zdali posluchač jeho řeč pochopí. „Pravda, že ta cizí víra odevšad k nám se tiskne… od Křivičan, od Rusův… stavějí sobě svatyně… přicházejí sem jejich kněží… ale musí se skrývati, nejsouce životem bezpečni… Cizím bohům nedáme se zde usaditi.“ Odmlčev se na chvíli pokračoval dále: „Praví se, že jste synem Rediným? Vrátíte se do Pillen, na hranice, do své otčiny? Braňte jí statečně, nedávejte v ruce Němců.“ Badavě upřev zrak na Jiřího dodal: „Na vašem místě raději svěřil bych obranu hradu jiným… Vy jste příliš dlouho žil s křižovníky… vy nebudete míti k boji s nimi takové síly jako my…“
„Proč?“ ozval se Jiří pocítiv se znova Litvínem. „Zdaž vězeň dlouho v okovech sedící přivyknouti může katu, kterýž ho jimi spoutal? Já se naučil jich nenáviděti.“
Konisovi zajiskřily se oči. Hlas, jakým ku konci mluvil Jiří, nalezl ozvěny v jeho srdci… počínal důvěřovati příchozímu. „Také byste se byl měl naučiti těm uměním, kterými oni vládnou. Dále odkud berou zbraň, a jak jí užívají, tím byste se nám stal velice užitečným.“
Okolo dubu začalo pomalu býti živěji. Od východu rdělo se nebe, za chvíli mělo se ukázati slunce. Celý sbor vejdalotův, burtynikův, vuršajtův, děvčat od ohně rozestavoval se kolem oltáře a dubu, aby zazpíval ranní píseň vítající slunce.
Na oltáři znova oživený oheň vysoko vyšlehl jasným plamenem a sloupem dýmu… Kunigas nyní zpomněl si na Baniutu, rozhledl se tesklivě dokola, a nevěda co se s ní stalo, umínil si bez odkladu ji hledati. Považovalť ji za svou nevěstu, miloval ji jako sestru… chvěl se při pomyšlení, zdali po strašné té cestě nepodlehla uchvátivší ji chorobě.
Spatřiv nedaleko stojícího Rymosa spěchal zeptat se ho na ni: ale hoch věděl jenom tolik, že včera večer ženy na svých rukou ji odnesly na odpočinek.
Již chtěl jíti, když uprostřed posvátného toho ticha, od včerejška neporušeného, z nenadání zapěli kněží píseň ke cti Saule-Lajmy a Saule-Perkunasa… Ponejprv to, co Jiří po církevních hymnech Malborských, po kajících žalmech uslyšel náboženskou píseň pohanskou. Nesměli jí zpívati plnými hlasy a z celých prsou, neboť lev byl by se zachvěl a daleké ozvěny probudily… plynula jako tichý, klidný a smutný potůček. Jiří jí nerozuměl, ale ozývalo se mu v ní něco tajemného, velikého, vystouplého z prachu věkův.
Hymny a žalmy, které slýchal v kostelích, byly díla nadšených lidí, svatých věštcův; tato píseň neměla otce ani matky. Otcem jejím byl veškeren lid, matkou její věky. Rostla slovo za slovem, verš za veršem, přibírajíc od každého pokolení, aby budoucím byla památkou po praotcích a pravěcích.
Kunigas nevěděl o tom, ale v duši mu něco povídalo, že píseň tu neutvořil člověk, toliko… národ. V prsou jeho probudila dřímající upomínku na starou krev pradědů, od kterých vycházela. Jiří nechápal slov, ale zpěvu tomu ke slunci zdálo se mu, že rozumí.
Z černých zdí lesních, za hradbou sivých mraků vystoupilo v tu chvíli Lajma-Saule, a posvátný dub všecek zářil v zlatých paprscích.
