Stránka:Kraszewski, J. I. - Záhuba pohanův na Litvě.pdf/73

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Tato stránka nebyla zkontrolována

A Baniuta? Baniuta spala… Byl to spánek jako dítěte v kolébce, které cítí, že někdo nad ním bdí. Jedna po druhé přicházely baby i děvčata podívat se jí v obličej, potřásaly hlavami a šeptaly si. Baniuta spala… Chvílemi se jí vyrval povzdech z prsou, i zdálo se, jakoby se měla probuditi, ale sen vracel se znova, kolkolem zahalila ji noc, a děvče jak spalo, tak spalo.

Již všecky ženy, jedna po druhé, mnohá dvakráte, byly se přišly podívat na spící dívku, jediná toliko stará Jargala, sedíc nedaleko u ohně, ač jí domlouvaly a tahaly, nechtěla se hýbati z místu podívat se na děvče. „Nechci jí viděti.“ pravila; „nač to? Rozedralo by se mně srdce… Měla jsem dceru v těch letech, která mně zahynula… Zdali ji dravá zvěř roztrhala nebo Němci zabili, žádný hadač neví… zmizela jako kámen ve vodě.“

A stará Jargala nešla; připomínajíc sobě dítě své zaplakala a podeprouc se o ruku zazpívala píseň, jakou zpívati obyčej byl při pohřbu dívky pod věncem. Ostatní ženy daly jí pokoj.

Dlouho seděla: najednou jakoby jí něco bylo na srdce zaklepalo, vzchopila se, vstávala, ale zase usedla. „Mám jíti? nemám jíti?“ pravila sama k sobě. „Nač? darmo bych si rozedrala srdce!“ Seděla dále, ale byla nepokojná. Cosi hnalo ji a cosi zdržovalo. Vzmohla se, postavila na nohy, ale nedostávalo se jí odvahy. V tom zdálí ozvalo se tichem lehké vzdychnutí… To Baniuta ve spaní tak oddychovala. Povstalý větřík rozdmychal přihaslý oheň, a záře jeho padla na spící. Jargala ubírala se k ní, zpočátku volným krokem, čím dále tím rychleji; ohlížela se, jakoby se styděla, přiblížila se, sehnula se, uklekla — sedla.

Oči stařeny jakoby z víček vyskočiti chtěly, ona bezděky vztáhla ruce, otevřela ústa… dívala se… nemohla se dosti nadívati. Z prsou dobýval se jí vždy živější oddech, s očí začaly jí kanouti slzy.

„Ach! takovou zlatou rybkou asi byla by moje dcera, kdyby žila,“ jala se plakati potichu; „takové měla kadeře jantarové, taková ústa malinová takové čelo jako sníh… Moje dítě! moje dítě!“ — mluvila plačíc tak zticha zdržujíc dech, že sotva sama sebe slyšela.

V tom spící sebou pohnula, otevřela široko víčka, ukázala světlé blankytné oči, upřela je na stařici, dívala se na ni a kolem úst zahrál jí úsměv. Tak oko v oko pohlížely na sebe, dlouho, dlouho… Po Jargale šel mráz… Baniuta nemohla zavříti víčka. Na prsou dívčiných oddech košili rozhrnul i odkryl zlatý kroužek, jejž na šňůrce navlečený nosila. Najednou slyšeti bylo dva výkřiky… dívka vzháhla ruce, stará chytila ji do náručí. „Baniuta!“ Matka klesla do mdlob.

Ženy opodál sedící polekány sběhly se křísit starou a dívku jí z vystydlých rukou vyrvat — ale obě držely se tak, jakoby byly k sobě srostlé. Baniuta byla nalezla matku.

Zpráva ta způsobila všeobecný ruch: spící jsou buděni… děvčata sbíhala se, přicházeli též zvědaví muži.

Jargala poznala dceru!!

Někteří nevěřili, ale Baniuta začala jíž povídati, co pamatovala ze svého dětinství… a při každém slově stará rukama tleskajíc volala: „Holoubek můj! dítě moje!“ I zlatý kroužek vydával svědectví.

Kreve pod stříškou sedě poslouchal vypravování Šventasovo. Kunigasovi velel ukázati mu znamení hrachového zrna na šíji… vrtěl hlavou, nevěřil. Jiří mu vypadal jako