švarný, postavy rytířské a vzezření smělého, podobal by se nějakému vůdci, kdyby nevypadal skoro ještě jako chlapec, maje bradu sotva ještě pýřím pokrytou. Druhý byl pacholek malého vzrůstu, s hlavou velikou, silný, složitý, maje v ruce obušek a na zádech ranec. Třetí, štíhlý to, hubený jinoch v těch letech, kdy člověk vyrůstá z dětství, avšak nedospěl za muže, držel se stranou, opíraje se o cestovní hůl. Z oděvu těchto poutníků, z jich tváří a vysílených postav bylo viděti, ze přicházejí zdaleka, majíce za sebou cestu dlouhou i obtížnou. Nohy jejich obaleny byly prachem a blátem, oděv rozedrán od větví a pošpiněn, tváře vyzáblé.
Dívka na zemi ležící chvílemi zvědavě zdvihala hlavu, pohlížela modrýma očima na dolinu a k dubu, úsměv pohrával jí kolem úst, ale hned zase mdloba nutila ji ulehnouti na trávu, a jakkoli obstoupena byla lidem hlučně k ní se tlačícím, aby si ji prohledl — ubohé stvoření zavíralo víčka oční, jež obtězkával olověný sen. Vyslaný chlapec, který tu byl viděl již rozličného druhu poutníky, při těchto ze žádného významného znaku nemohl poznati, kdo by byli. Oblek jejich, ani domácí ani cizí, neměl žádné známky kraje, odkud přicházeli. Sama tvář i postava jinochova, kterýž nad ostatní vynikal, měly do sebe cosi neobyčejného — pohyby jeho prozrazovaly návyk jakýsi nelitevský. Poutníci tito byli: Jiří kunigas, Šventas, Rymos a Baniuta.
Jakým způsobem dostali se krajinami křižovnickými strážemi obsazenými na bezpečné, v lesích ukryté Romove? Všichni se jich vyptávali, neboť to nikdo nepochopoval, ale jejich odpovědem mnozí nevěřili. Obzvláště kunigas byl mnohým podezřelý, lidé šeptali mezi sebou s nedůvěrou naň pohlížejíce, neboť mluvil po litevsku, jakoby se včera teprv byl naučil tomu jazyku, slova přicházela mu těžko, a když se mu jich nedostávalo, netrpělivě se mračil a zlobil.
Příchozí neuměli zevrubně popsati svou cestu. Jenom Šventas nesouvislými slovy dával na jevo radost, že obtížná pouť jest ukončena. Když Merunas, vyslaný chlapec, přistoupil a vyptávati se počal, pošeptal mu jeden ze zvědavé tlupy, že příchozí unikli z otroctví křižovnického, a jeden z nich že se vydává za kunigasa. Mezitím Baniuta, jakkoliv na ni tolik lidí hledělo, zahalivši sobě rouškou hlavu chystala se na holé zemi usnouti; ale tu několik starších lidí jalo se reptati, pravíce, že by slušno bylo některé ženě ji odevzdati, aby se o ni postarala. Tu vzchopiv se jeden z tlupy odešel ke starším ženám, které u ohně sedíce připravovaly večeři. Ihned povstaly dvě z nich a rychle pospíšily k dívce na zemi ležící. Pohlížely na ni s obavou a podivením — Baniuta spala. Jedna z nich přiklekla k ní, opatrně zdvihla jí roušku s obličeje a zahleděla se jí do tváře, pohřížené již v sen takměř smrtelný. Šeptáno nad ní — ona neslyšela, dotýkáno jí — ona necítila; dech její byl volný, líce barvil horký ruměnec, ústa napolo otevřená čerpala ze vzduchu život, jehož nedostávalo se prsům.
Slitovavše se nad ní obě ženy zlehounka chopily se Baniuty, vyzdvihly ji se země, a opatrně kráčejíce s břemenem svým odnesly ji k svému ohnisku. Jenom jednou otevřela oči, vzdychla, usmála se… pak znovu jí zapadla víčka, a tak spící, položivou složily ji rychle na uchystané lože.
Rymos rovněž tak unaven jak ona, usedl do trávy a podepřev se rukama — dřímal. Šventas nejlépe ovládal své utrmácení, drže se na nohou smál se a vůkol se rozhlédal. Kunigas též nepoddával se unavenosti své, ačkoliv bylo ji znáti na jeho tváři. Koukal a hltal očima co viděl… Vše vůkol bylo mu něco nového, podivného, jako z jakýchsi dětských snů vzkříšeného, a nesmírně rozličného od toho, v čem byl vychován a vyrostl.
